Můj hokejista

23- Co to s ním je?

Vždycky mě udivovalo, když byly školní chodby prázdné bez davů hlučných studentů. Bylo to vždy takové zvláštní a nezvyklé. Teď tomu ovšem nebylo jinak. Ne, že by mi to vadilo. S Jacobem jsme si tu ruku v ruce vykračovali po zcela moderně zařízené školní chodbě, která byla prázdná proto, že bylo brzy ráno a nikdo jiný kromě nás není takový nespavec, nebo jak to nazvat. 

Tess, mé nejlepší kamarádce, jsem napsala esemesku, kde jsem zmiňovala informace z dnešního rána plus fakt o tom, že na mě nemá čekat v autobuse. Pochybuji, že si to však v následující hodině přečte. Ta má teď beztak půlnoc a ani se jí nedivím. Ještě včera mi poslala zprávu, tedy spíše abych to lépe vystihla slohovku, kde se zmiňuje o jejích učiteli výtvarných dějin, který je a teď cituji "naprostý slepičí vypelichaný mozek, který by měl skončit ve slepičí polévce". Prý, že jim zadal test den před jeho konáním a ona nemá vůbec čas, se na něj naučit. Tak se učila až do rána. 

"Kdy máš první hodinu?" Zeptal se mě Jacob a já jsem si vzpomněla na náš "esemeskový rozhovor" ve skříni, kde mi položil tu samou otázku akorát po telefonu. 

Chvíli jsem jsem přemýšlela, protože moje paměť nic moc no a řekla "Asi za hodinku a ty?" 

"Taky a víš co to znamená" Jacobovi zajiskřilo v jeho zelených očích a zastavil nás. 

Pozvedla jsem obočí "Že máme 60 minut ve kterých se zřejmě unudíme k smrti?" Zkusila jsem uhodnout kam tím míří. 

Ten jen s úsměvem zavrtěl hlavou "To znamená, že máme plno volného času, který spolu může strávit úplně jak chceme" Poklepala jsem si nad jeho odpovědí na čelo. To mi fakt nedošlo. 

"Jacobe, nerada kazím tvoje nereálné představy, ale pořád jsme ve škole, kde musíme dodržovat pravidla. Za chvíli se sem nahrnou studenti" Uvedla jsem jak se věci mají, ale Jacoba to vůbec nevyvedlo z míry.

"No a proto, půjdeme do knihovny." Řekl a prostě mě tam zatáhnul. Moc jsem však nepochopila, jak by to mělo vyřešit naši "začínající nudu". Jacoba by určitě nebavilo si hodinu číst v knížkách. 

Jak jsem očekávala v knihovně bylo také prázdno a Jacob se  ihned uvelebil v jednom s křesílek. Mě si stáhl na sebe na klín a já jsem se na něj posadila obkročmo. 

"Co plánuješ?" Usmála jsem se, když mě pomalu, ale jistě začal líbat. Nejprve na rtech, později se přesunul na místa v oblasti krku. Slastně jsem zavřela oči a smířila se s tím, že se mi odpovědi zřejmě nedostane. 

Pořád mě udivovalo, co se mnou jeho doteky a polibky dělali. Cítila jsem při nich motýli v břiše a potichu jsem zasténala. 

Zatahala jsem za jeho tmavě hnědé kudrnaté vlasy, když jeho ruce začali bloudit po mých zádech a sjížděli dolů. Jacob se do polibku usmál a já sotva popadala dech. 

Věnoval poslední polibek a odtrhl se ode mě. Zabručela jsem, nechtěla jsem aby přestal "Líbilo se ti to?" Usmíval se na mě a jsem mu úsměv opětovala. 

"Moc" Svůj pohled jsem přemístila zpátky na jeho rty a ta chuť je zas a znova ochutnat, každou vteřinou rostla. Jacob si všiml mého toužebného pohledu a ušklíbl se. 

"Já vím, že jsem neodolatelný" Protočila jsem nad jeho odpovědí očima, jak egoistický a sebevědomý ten můj přítel je. Hned na to jsem zase měla tu čest jeho rty mít na těch svých. Polibky jsem mu oplácela a nemohla se jich nabažit. Doufám, že tu nikde nejsou kamery. 

Zrovna v té nejlepší chvíli se prudce otevřeli dveře a já se od Jacoba polekaně odrhla. Ten si pro sebe začal něco naštvaně bručet a mrmlat. To jsem ignorovala a já začínala přemýšlet, kdo tu je tak brzy ráno. Podhlédla jsem dotyčnému do obličeje a překvapeně zírala na kluka, který na nás šokovaně až žárlivě a zuřivě zíral. Brad.