Můj hokejista

11-Co se válíš u tý televize?

Jako mála jsem si hrozně chtěla založit deník. Takový ten deník, který bych nosila všude sebou a vše si do něj zapisovala. Každý den bych popsala alespoň jednu stránku, ale bohužel se mi to nikdy nepovedlo. Buď jsem byla až moc líná na to abych si ho z toho šuplíku vytáhla a něco tam napsala, nebo jsem ho prostě po pár dnech ztratila. 

Jeden deník se mi však zadařil uschovat. Ale nebyl to deník, jako všechny ostatní. Byl to deník určený pouze na citáty. Mohla jsem do něj psát, kdy jsem chtěla a vždycky si tam napsala nějaký citát, který mě zaujal nebo se mi jednoduše líbil. Jeden z mých nejoblíbenějších citátů je:

"Než cokoli vzdáš, uvědom si nejprve proč si s tím začal" Tenhle citát mi hodně pomáhal v hokeji. Vždycky, když se mi zrovna nedařilo a chtěla s tím jednoduše seknout a válet se celý den u televize jako moji spolužáci, pomohl mi se nevzdávat. 

No ale když se na sebe teď podívám, je mi ze sebe špatně. Ležím tady na gauči u televize jako nějaká troska a jsem líná vstát a chystat se na ten podělaný večírek, kde se budu muset usmívat jako nějaká kleplá žába a koukat se na všechno to dobré jídlo a nesmět to sníst, aby si náhodou někdo nepomyslel, že jsem nějaká nenažraná. 

"Elino! Co se valíš u tý televize? Máš už být dávno hotová" Ozval se hlas mámy z kuchyně. Mamka měla v oblibě mi říkat Elino. I když věděla, že to nesnáším. 

"Máme ještě hodinu" Zabručela jsem a dál přepínala televizní kanály

"Cesta tam trvá půl hodiny, takže upaluj do koupelny" Protočila jsem očima nad jejím rozkazovacím tónem a s námahou jsem se zvedla a odešla do koupelny. Musím uznat, že jsem vypadala strašně. Vlasy byli zacuchané v nějakém účesu, který měl být původně drdol. Oblečení  už celé špinavé a ještě k tomu polité od nějakého pití. Ještě od rána jsem měla na sobě řasenku, která teď byla rozmazaná po celé tváři. Jednoduše katastrofa. 

Opláchla jsem si obličej a malinko se namalovala. Trochu řasenky, korektor, světlé stíny a průhledný lesk na rty. Podle internetu a různých návodů se mi podařilo vytvořit tento účes:

Vlastně ani nevím jak se mi ten účes podařil udělat, ale byla jsem z výsledkem opravdu spokojená. No a teď přišlo to největší dilema. Šaty. Původně jsem si chtěla jednoduše vzít nějakou dámskou košili, ale myslím, že by se to asi nehodilo. Prohledávala jsem celou skříň a nemohla najít nic tak elegantního. Sice jsem tu měla pár šatů, ale ty už jsem měla minulých večírcích a to se podle slov mámy rozhodně nehodilo.

Nakonec jsem však něco našla o čem jsem ani nevěděla, že ve skříni mám. Byly to opravdu krásné šaty a vypadali takto:

Modrou barvu mám vážně ráda a tenhle odstín prostě žeru. Ta sukně se mi na tom líbila nejvíc, ale ani ten korzet nebyl špatný. Oblékla jsem si to a s výsledkem jsem byla více než spokojena. Dívala jsem se na sebe do zrcadla a nevěřila, že jsem to vůbec já. Rychle jsem se s nimi ještě vyfotila abych měla vzpomínku a sešla dolů. Tam už čekali rodiče a když mě uviděli, nevěřili svým vlastním očím. Asi proto, že si mysleli, že jsem si na sebe vzala nějaké random šaty do klubu. To jsou celí oni. 

"Tak vyrážíme?" Zeptala jsem se jich, když se chvíli nic nedělo. 

"Jo, jasný jedeme, jinak moc ti to sluší " Pochválil můj vzhled táta a vyjeli jsme. 

Cesta trvala půl hodiny, přesně tak, jak předpovídala máma. Zastavili jsme před luxusním obřím barákem. Vystoupili jsme z auta a vešli dovnitř. Jedna z prvních věcí, kterou jsem zaznamenala byla ta bohatost všech lidí co jsou tady. Dámy se tu pyšnili svými drahými šperky a elegantními šaty. Muži se tu vyjímali svýma smokinkem a dokonalým vzhledem. Všichni se na sebe usmívali falešnými úsměvy a já se tu cítila trochu nesměle. Přece jenom jsem tu znala jen rodiče. Jako vždy tu byli stoly plné jídla a různého druhu alkoholu. Měli tu několik číšníků, kteří jen tak tak zvládali obsluhovat všechny ty hosty. Co jsem tak zaslechla, je to, že prý mají dost přísného šéfa, který jim hned jak udělají něco špatně, hrozí vyhazovem. 

Hrála tu příjemná hudba a několik páru už i tančilo na parketu. 

"Ellie, usmívej se trochu a stůj vzpřímeně " Sykla mi do ucha máma a já nasadila falešný úsměv jako všichni ostatní. 

Naproti nám šli nějaký pár a za nimi si to kráčel.... Josh. Můj bývalý kluk z mé bývalé školy. No jasně, syn Claudových. Syn jedny z nejvlivnějších manželů široko daleko tady. Ten tu musel samozřejmě být. Že mě to nenapadlo. Ale ještě horší bylo, že si většina lidí myslela, že spolu stále chodíme. To bude malér. 

"Ach Evansovy, tak jste dorazili" Přivítal nás otec Joshe. "A také tu vidím jejich půvabnou dceru Ellie" Zadíval se na mě z přehnaným úsměvem. 

"Je nám potěšením, že tu můžeme být" Nahodil svůj šarm táta.  

"Mého syna Joshe jistě znáte, nechodil z vaší dcerou náhodou?" Zapojila se do rozhovoru Joshova matka. 

"Ano mami" Zabručel Josh. 

Někdo si za námi odkašlal "Zdravím vás přátelé, jsem rád, že jste dorazili" Otočili jsme se a uviděli za námi stát nějaké lidi. Moji a Joshovi rodiče se s nimi okamžitě začali zdravit. Já však málem dostala infarkt, když jsem za nimi uviděla stát.. Jacoba. Cože?! Neměl být náhodou na večírku? A co tu vůbec dělal? "Vím, kde bydlíš jelikož to od mého táty si vaši kupovali dům" Vzpomněla jsem si na jeho slova, když jsem nechápala, jak ví, kde bydlím. Jeho rodiče patřili mezi ty zbohatlíky a samozřejmě tu musí být také.  

Moment, je tu i Josh, můj bývalý kluk vedle Jacoba, mého kamaráda.... Z výhodami? Tohle bude průser, to vám povídám. 

Ahoj, mám tu další kapitolu! Mám v hlavě tolik nápadů, tak snad je stihnu všechny přepsat sem, než je zapomenu. Mějte se hezky.