26- Rozhodující zápas- 1.část

1.1K 41 3
                                    

"Týme New York City, jste nejlepší!" Diváci v hledišti křičeli a pískali, když nás tým vjel na led. Usmívala jsem se od ucha k uchu. Tenhle okamžik mám snad nejradši, ten pocit před začátkem zápasu, to odhodlání a adrenalin v krvi.

Sotva co jsem však na ledě udělala pár pohybů mi pojeli brusle a já přistála velkým obloukem na zemi. Zatočila se mi hlava a já bych se nejradši studem propadla. Všichni se teď na mě dívali. Někteří se pošklebovali, jiní se smáli. To byla, ale ostuda! Do tváří se mi nehrnula červen a mé jediné štěstí bylo, že to přes helmu nešlo vidět.

Snažila jsem se rychle zvednout, ale Nohy jako bych s olova měla. Začali se mi klepat ruce a jen z těží jsem se znova postavila.

Jacob si všiml mých problémů a přijel ke mně. "Někdo jako ty tady nemá co prohledávat. Vždyť si ani kryt od bruslí neumíš odělat" Vpálil mi do tváře. S hrůzou jsem zjistila, že má pravdu. Na mých bruslích stále byli krytky!

"Každopádně je to jedno, tvé místo už stejně zastoupila Kyra a Julie, lásky mého života" Ušklíbl se a znenadání se po jeho boku objevila Kyra a Julie. Měly na sobě můj dres a brusle. Jacob si je teď k sobě přitáhl a objal je kolem ramen.

S otevřenou pusou jsem na ně hleděla. Jak mi to jen mohl udělat?

"Jaco-Jacobe" Koktala jsem. "A-ale vždyť pře-přeci- m-my-"

Jacob mi skočil do řeči "Žádné my už neexistuje, padej tam od kaď si přišla"

Na sucho jsem polkla a na chvíli jsem ztratila řeč. Co se to děje?

"Ellie Evansová, okamžitě opusťte tento prostor" Hlásil komentátor zápasu.

"Proč?!" Křičela jsem.

"Protože jste holka a holky v týmu být nesmějí" Posměšně si Ušklíbl trenér Alex, který se tu jaksi objevil. "Díky tomu ty a tvá rodina budete odstěhování do Kazachstánu, samozřejmě už vám byl zábavený veškerý majetek"

Zalapala jsem podechu, když jsem teď moje rodiče a babičku viděla stát vedle mě. Ovšem vypadali strašně!Vypadali jak bezdomovci.

"Co se vám stalo?!" Křičela jsem a přitom polykala slzy

"Díky tvému podvodu, jsme teď bezdomovci, hluboce jsi nás ranila" Mračil se taťka.

"Jakému podvodu? Já jsem nic neudělala?" Křičela jsem

"Ellie!"

"Já jsem nevinná!" Řvala jsem

"Ellie!"

Najednou všechno přede mnou všechno zmizelo a já jsem přede mnou uviděla mamku! Ovšem vypadala úplně normálně! Měla na sobě obyčejné pyžamo a vypadala, že se právě vzbudila.

"Mami, já se nechci stěhovat do Kazachstánu!" Rozplakala jsem se.

"Ale beruško" Mamka mě hladila po zádech "My se nikam nestěhujeme, měla si jen zlý sen že kterého si Křičela. Tak jsem tě šla radši vzbudit",

Úlevně jsem si oddychla. Všechno byl JEN sen.

"No nic, zkus ještě spát, je teprve 5 hodin ráno. Dneska je přeci tvůj velký den" Mrkla na mě a odešla.

Spát rozhodně nebudu, po tomhle určitě ne. Pořád jsem byla ještě úplně vyděšená. Dneska je sobota a hrajeme zápas proti Los Angeles. Pokud vyhrajeme, kvalifikujeme se na mezinárodní turnaj, pokud ne, tak nám nezbude nic jiného než se rozloučit s prvním místem v tabulce.

Normálně bych si šla zaběhat, ale program dnešního dne je vyčerpávající jen když se na něj podíváte.

Dopoledne je sice volno, ale už ve 3 hodiny nám začíná týmová porada o hodinu později máme mini půlhodinový trenink, kde budeme trénovat taktiku. Potom hodinu a půl volna a v 18:00 to vše začne.

U snídaně jsem z toho stresu nebyla schopna nic sníst, což udivovalo hlavně mou babičku, která byla zvyklá na můj velký hlad po ránu.

"Ale babi já fakt nemám hlad" Snažila jsem se jí vysvětlit.

Ta jen zakroutila hlavou "Žádné takové, dnes budeš mít velký výdej energie a navíc jablečný štrůdl máš ráda tak jež"

Hlasitě jsem si povzdechla. S babičkou to bylo marné. Ta zastávala názor, že jsem až moc hubená a že jím stejně velké porce jako děti ve školce, kde babička za svých mladých led dělala vychovatelku.

Mou záchranou byl můj mobil jehož melodie pro vyzvánění se teď rozléhala celým domem.

"Promiň musím to vzít" Vyběhla jsem z kuchyně jak když střelí a v pokoji za sebou zavřela dveřmi. Volala mi Tess.

"Ahoj Tess" Řekla jsem po zvednutí

"Čau Ellie, tak co? Jak to zvládáš?" Zeptala se mě Tess, která věděla o mé narůstající nervozitě že zápasu

"moc dobře ne" Řekla jsem po pravdě "Dnes se mi zdál ne zrovna moc povzbuzují sen. Kvůli němu mě máma vzbudila v 5 ráno, že jsem prý Křičela ze spaní" Při vzpomínce na něj jsem se otřásla.

"Ach Ellie tak to mě mrzí a o čem byl?"

Ve zkratce jsem ji pověděla o mém snu a nevynechala z něj žádný detail.

Chvíli bylo na druhé straně ticho

"Hm, nejsem zrovna nějaký odborník na sny, ale řekla bych, že by ses tím vůbec neměla nechat ovlivnit. Jacob je do tebe blázen, to vidí každý a nikdy by tě nepodved. A hokej hraješ už strašně dlouho, žádnou chybu neuděláš a co se týče toho že si holka s tím bych si hlavu nelámala. Když tak prostě budeš sedět na lavičce no" Pousmála jsem se nad jejím optimismem. Kéž bych byla jako ona a nějaký sen hned hodila za hlavu.

"A vůbec jak se máš?" Snažila jsem se odvést řeč někam jinam. 

"Ale nic, zajímavýho" Řekla jen a po hodinovém volání jsme hovor už ukončili.

***
Jacob byl přesný jak hodinky a na minutu přesně už se svým autem parkoval před naším domem. Ani jsme se nijak nedomluvili, že mě odveze, ale prostě od té doby co spolu chodíme mi dělá osobního řidiče.

Při pohledu na něj se mi jako vždy rozbušilo srdce a ten jeho úsměv mi podlamoval kolena

"Ahoj princezno" Jacob mě na přivítanou políbil a já v tu chvíli na nějaký pitomý sen zapomněla. Jacob se tu teď usmíval na mě a ne na žádnou Kyru či Julii.

"Si nějaká zamlklá?" Pozvedl obočí Jacob "Neboj, i kdybychom prohráli, nic se nastane" Řekl jakoby mi četl myšlenky. Ale asi to jde na mě poznat, že jsem nervózní.

"Jó já vím" Zamumlala jsem a na to jsme vyjeli.


Můj hokejistaKde žijí příběhy. Začni objevovat