Můj hokejista

33- Zamilovaný

"But I ain't worried 'bout it right now. Keeping dreams alive" Pobrukovala jsem si text písničky od One Republic a přitom tančila po pokoji. Důvod mojí dobrá nálady byl jednoduchý. Prostě jsem byla šťastná. Celá ta věc s Tess byla jeden velký omyl a já jsem zase zbytečně zmatkovala. To bylo pro mě zcela typické. Udělala jsem ještě jednu otočku do rytmu a přitom zakopla reprák, který se válel u mě na zemi. Se smíchem jsem se svalila na postel a hlasitě oddechovala. Srdce mi bušilo jako by mi chtělo vyskočit mi z těla. Musela jsem se tomu sama pro sebe usmát. 

Zavibroval mi telefon, ale mě místo zprávy, udeřil to očí čas! Bylo už 19:00 hodin! To jsme dneska byli v s Tess v kavárně tak dlouho? 

Rozklikla jsem zprávu a nevěřila vlastním očím. Ta zpráva. Byla od Brada! Jak mi může po tom všem ještě napsat? Napsal mi: Dnes v 20:00 v parku. Přijď v čas. Tak jo, už jenom to, že se chce semnou sejít večer v parku, je až moc podezřelý a ještě k tomu. Je to Brad, tomu se nedá věřit. Můj zdravý rozum po mamce mi jasně říkal: Rozhodně tam nechoď.  A moje dobrodružná mysl po tátovi mi sdělovala : Jasně, běž tam! Bude sranda. S tou srandou teda nevim, nevim, ale i tak. Co mám teď dělat? Potřebuju poradit. Ale od koho? Od rodičů...? Ne, to je blbost, to bych jim potom musela říct ÚPLNĚ VŠECHNO a to se mi nechce. Jacob... Ten určitě ne, ten by mi to jasně zatrhl a ještě by jel k Bradovi domů si to s ním vyřídit. Možná bych mohla napsat Tess... Ne, to si musím vyřídit sama, tady mi někdo nepomůže. 

Dala jsem si na sebe Jacobovu černou mikinu a přehodila si přes sebe černý tepláky. A byla jsem fit, ikdyž mi ještě hodina zvývala. Projela jsem tedy sociální sítě a hodina rázem utekla raz dva. 

Rodičům jsem řekla, že se jdu jen projít a radši rychle zavřela dveře, abych se vyhnula dalším zvědavým otázkám. 

Posun času byl znát a už teď venku panovala černo-černá tma. Jen díky světla z pouličních lamp jsem dorazila do parku a zjistila, že tu nejsem sama. 

Brad seděl na lavičce a koukal do prázdna. Jeho blond vlasy měl svázané v malém culíku na temeni hlavy a jeho obvyklý úsměv teď vystřídal výraz zcela bez emocí. 

"Ehm, tak jsem tady" Řekla jsem a tím upoutala jeho pozornost. Pohlédl mi do očí a chvíli mě jen beze slova pozoroval. 

"To je fajn, že si přišla" Chladně se na mě usmál a zvedl se z lavičky "Potom všem jsem myslel, že nepřijdeš" Přistoupil blíž.

"Taky se mi nechtělo" Dodala jsem rychle, to poslední co tu chybělo je, aby si o nás začal dělat ještě nějaké iluze. 

"Aha, tak proč si tu?"

Povzdechla jsem si "Musíme si to vyříkat" 

"Ano to musíme" Odvětil a na chvíli se odmlčel "'Fajn, tak já začnu. Víš, lituju toho co jsem ti řek. Byl jsem v tu chvíli úplně mimo a postě jsem se neovládl" 

"Aha, takže ty si se neovládl" Opakovala jsem jeho slova. To si vážně myslí, že si to vyžehlí tak, že mi řekne, "prostě jsem se neovládl" To určitě. 

"Já vím, že mi to nevěříš, ale je to tak. Když jsem vás dva viděl, tak... Prostě jsem se šíleně naštval a až později jsem si uvědomil, jakou blbost jsem udělal" Řekl a v očích se mu poprvé za tuto dobu mihli nějaké emoce, které jsem ovšem nerozpoznala. Že by smutek? Lítost? Strach?

"Brade, já bych ti to mile ráda odpustila, ale ti mi k tomu nedáváš žádný pádný důvod. Že si se neovládl, to pro mě není -"

"Protože tě kurva miluju" Skočil mi do řeči a já na něj chvíli jen omámeně zírala. Jak jako, že mě miluje? Tohle se nemůže stát. A vůbec, kdy se do mě stihl zamilovat? Vždyť jsme spolu ani tolik času netrávili. 

"Ale, co? Ty mě nemůžeš milovat, vždyť si mi přeci v knihovně tak hnusně nadával" Zamrkala jsem překvapeně. Vůbec nic mi nešlo dohromady. Když někoho milujete, tak na něj přeci tak hnusně nenadáváte. 

"Protože jsem si myslel, že je to oboustranné" Vykřikl frustrovaně Brad "Myslel jsem si, že mě miluješ taky" 

Vykulila jsem překvapeně oči. Tak tohle jsem nečekala. Co mu mám teď asi říct. 

"Tak to sis to musel špatně vyložit" Řekla jsem nakonec, protože mě žádná jiná rozumná odpověď v téhle situaci nenapadala. 

"Já vím, já vím. Já jsem si to potom všechno postupně uvědomil" Povzdechl si smutně Brad a znovu se mnou navázal oční kontakt "Promiň Ellie, nechtěl jsem abys ses kvůli mně trápila. Chci jen abys byla šťastná ať už je to s Jacobem nebo se mnou" Dodal a v očích se mu zaleskly slzy. Párkrát zamrkal, jakoby se je snažil zahnat, ale to se mu nepodařilo. Jedna neposedná slza se mu skutálela po tváři a dělala za sebou mokré cestičky na jeho tváři.

"Ach Brade, je mi to líto" Smutně jsem se na něj usmála a už to nevydržela. Objala jsem ho a chvíli to bylo jednostranné. Brad jakoby se až teď vzpamatoval z šoku, objetí mi obětoval a po chvíli jsme se od sebe odtrhli.   

Nějakou dobu tu panovalo takové to trapně ticho a já potichu přešlapovala. 

"Měl by si co nejdříve začít trénovat" Řekla jsem nakonec "Tvé místo v zápase zastoupil Nick a ten je popravdě řečeno úplně strašný" Odvedla jsem konverzaci někam jinam a bylo vidět, že se Bradovi ulevilo, že se nemusíme bavit o předešlém tématu. 

"Jo, neboj trénovat začnu brzy" Mrkl na mě a já jen přikývla. 

Další trapné ticho

"No tak já už asi budu muset jít" Řekla jsem teda po chvíli. 

"Aha, nechceš doprovodit?" Usmál se na mě a já jen záporně zavrtěla hlavou.

Brad přikývl "Tak fajn, měj se Ellie" Řekl, otočil se a odešel. 

"Ty taky Brade" Křikla jsem ještě za ním a vydala se zpět domů.