28- Rozhodující zápas- 3. část

1.1K 39 6
                                    

Způsobila to snad moje nedávná noční můra nebo zklamání a vztek na Tess, že jsem na tréninku byla úplně levá? Asi tak 10krát jsem přestřelila bránu, nahrávala špatným hráčům a radši se nezmiňuji o tom, že jsem Marcovi najela asi tak 2krát do cesty, díky čemuž jsme oba dva spadli. 

A toho si samozřejmě všiml trenér, který si mě uprostřed tréninku zavolal na "slovíčko"

"Ellie, já chápu, že člověk má občas špatné a horší dny, ale proboha. Co to tam předvádíš? Myšlenkami si úplně jinde, nedáváš pozor, špatně hraješ, nejsi vůbec koncentrovaná!" Vmetl mi do očí hned na to co jsem k němu přišla, naštěstí dost potichu na to, aby to šlo slyšet.  

"Pane trenére, já vím, já se budu více snažit" Prosebně jsem na něj upřela své modré oči. V hlavě se mi začali tvořit ty nejčernější scénáře. Vyloučená z tréninku, vyloučená ze zápasu, vyloučená z týmu. 

"Snaha se cenní to ano, ale" Alex se na chvíli odmlčel "Mám pro tebe návrh. Tenhle trénink by si mohla pro dnešek odpískat. Taktiku stejně znáš, ale pod podmínkou, že by ses do zápasu stihla plně koncentrovat, ano?" 

Na sucho jsem polkla. Chtěla jsem trénovat, ale asi bych hrála úplně na nic jak doposud a trenér by mě vyloučil i ze zápasu. 

"Dobře" Odpověděla jsem a chystala se k odchodu. 

"Ellie!" Zavolal za mnou ještě trenér. "Jestli se potřebuješ s něčím svěřit, tak klidně přijď" 

Překvapeně jsem zamrkala. To měla být snad nabídka pro útěchu nebo co?

Jen jsem zavrtěla hlavou "Ne dobrý, já si nějak poradím" Zalhala jsem. Pravda  je, že nemám tušení jak si poradím! Smutek a strach nejsou totiž jen slova, která se dají vygumovat a jsou fuč. To jsou emoce, které se dají odstranit velmi těžko. 

Sundala jsem si brusle a šla do chodby. 

"Ellie" Uslyšela jsem za sebou hlas a ani jsem nenamáhala ho rozpoznat, bylo mi totiž jasné čí byl. 

"Pane trenére, já opravdu nepotřebuji pomoct" Otočila jsem se a nejradši bych se studem do země propadla. Nestál tam trenér nýbrž Jacob. 

"To fakt vypadám jak trenér?" Ušklíbl se, ale pak zvážněl. "Ellie, copak se děje? Proč nejsi na tréninku?" 

Přistoupil ke mně blíž a obmotal mi ruce kolem pasu. 

"To bych se mohla ptát taky já tebe" 

"První jsem se ptal já, ale fajn. Oficiálně jsem na záchodě" Sundal si helmu a já si až teď všimla té starosti v jeho očí. On měl o mě strach? 

"Já taky" Zalhala jsem, sice jsem mu chtěla říct pravdu, ale taky jsem nechtěla aby kvůli mně zmeškal tak důležitý trénink. 

"Hej, jsme k sobě upřímní ne? Nelži mi, princezno" 

Rozhlédla jsem se okolo, mohl sem teď kdokoli přijít a já si tu fakt nebudu vylívat svoje srdíčko uprostřed chodby. 

"Tady ne" Chytla jsem ho za ruku a dotáhla ho ke mně do šatny. Radši jsem i zamkla, člověk nikdy neví. 

"Hm, sami dva, zamknutí v šatně, to mě teď napadají úplně jiné představy, ale vážně. Co se děje?" Jacob si sedl na lavičku a naznačil mi, abych udělala totéž. 

Povyprávěla jsem mu tedy všechno. O mém snu, ale i když jsem chvíli uvažovala nad tím, že pasáž kde vyznává lásku Kyře a Julii radši vynechám, řekla jsem ji. Nechtěla jsem před ním nic zatajovat. Řekla jsem mu taky o hovoru s Tess a o tom jak mi lhala. Také jsem nezapomněla říci důvod proč jsem odešla z tréninku. 

Můj hokejistaKde žijí příběhy. Začni objevovat