Cesty zpět (A:TLA ff)

Prolog

Kdyby nebesa nezakrývala těžká dešťová oblaka, jistě by byl vidět krásný letní západ slunce. Místo toho byla ale téměř úplná tma a před minutou začalo lehce mrholit, i když temná mračna slibovala něco ještě mnohem horšího.

Na rozbahněné lesní cestě pokulhávala postava.

Při bližším pozorování by jste přišli na to, že šlo o ženu, přesněji ještě o dívku. Byla oblečena v prostém oblečení rolníků Království země, které se skládalo z hnědé tuniky přepásané koženým páskem, volných kalhot a ošuntělého pláště s kapucí.

První, co by na ní ale člověka upoutalo, byl styl chůze. Dost kulhala a zdálo se, že nemůže došlápnout na levou nohu. Zároveň se na tu samou stranu lehce nakláněla, tisknoucí si ruku k boku.

Tmavá skvrna na látce pod jejími prsty se znepokojivě zvětšovala.

Déšť přidal na intenzitě a někde v dálce zahřmělo. Dívka ale stále pokračovala v chůzi po lesní cestě, vzdalujíc se tak od vesnice.

Nikoho by při pohledu na ní nenapadlo, že by zrovna ona mohla být princezna Azula, dcera bývalého tyranského vůdce Národa ohně, Pána ohně Ozaie, a sestra nynějšího Pána ohně, Zuka. Ta, která dobyla Ba Sing Se a právoplatná dědička trůnu, šeptali si o ní někteří za zavřenými dveřmi. Tatínkova poslušná holčička a nebezpečná, šílená psychopatka, říkali zas jiní.

A ona jí ve skutečnosti už dlouhou dobu nebyla.

Pomalu se začínalo ochlazovat, až nezvykle moc na to, že bylo léto. Azula si nemotorně přitáhla plášť blíž k tělu, ale nezastavovala se.

Od té doby, co byla během své korunovace poražena v souboji Agni Kai, uběhl bezmála rok.

Krátce potom byla zavřena do ,léčebného ústavu' což byl v Národu ohně jen hezčí název pro vězení se zvýšenou ochranou, kde mají plné právo vás držet ve svěrací kazajce.

Z té doby si toho moc nepamatovala, jakoby se ve těch dnech realita změnila na pouhý nevýrazný a vzdálený šum.

Střídaly se dny a týdny, kdy cítila tolik věcí najednou, že si myslela, že jí to dřív nebo později vnitřně úplně zničí, s dny a týdny, kdy necítila nic víc, než pouhopouhou prázdnotu.

Všichni byli přesvědčení, že úplně zešílela a pravda byla, že obzvlášť v prvních týdnech k tomu opravdu neměla daleko.

Něco se ale změnilo. Něco, co jí donutilo začít na sobě pomalu pracovat, kousek po kousku, až do onoho osudového dne, kdy jí přišel navštívit její předrahý bratříček.

Rozhodl se jí vzít do zahrad a vést nějaký dojemný rozhovor. Neposlouchala ho, přirozeně. A zatím co jí na vozíčku a ve svěrací kazajce, jako úplného blázna, vezl zahradami,
povšimla si, že někdo neutáhl řemeny na kazajce dost pevně.

Zuko si ničeho nevšiml, dokud nebylo příliš pozdě.

Stačil jeden nečekaný blesk na zaslepení a vystrašení a než se Pán ohně vzpamatoval z šoku, už byla dávno pryč.

Oblohu protnul blesk a vzápětí se ozval hrom tak silný, že div z něj nezaléhalo v uších.

Azula s sebou při tom zvuku prudce škubla, ale pokračovala. A to i přesto,
že plášť měla již téměř promočený a musela klopýtat kolem bahnitých kaluží, které tu ležely již několik dní.

Neměla tušení, jak dlouho přesně to bylo, co utekla z Národa ohně, ale rozhodně to bylo víc, než pár týdnů, možná pár měsíců? Pár měsíců toulání se, vydávání se za někoho jiného a neustálého unikání.

Zuko za její dopadení, i pouhou informaci o tom, kde je, nechal vypsat přímo královskou odměnu.

Jednou či dvakrát na tom byla tak špatně, že si pohrávala s myšlenkou, že se dobrovolně nechá chytit. Jenže představa návratu do vězení jí vždycky donutila dát se zase alespoň trochu do kupy.

V poslední vesnici se dostala do nehezkého střetu se skupinou podnapilých pobudů.

Věřila si na ně i bez ovládání ohně. Jenže tak nějak opomenula fakt, že už něco přes týden nemohla došlápnout na levou nohu, a navíc, její poslední boj proběhl už před nějakou tou dobou a neskončil dvakrát slavně.

Došlo jí to, až když jí jeden z nich zarazil nůž mezi žebra.

V obraně použila ovládání ohně a to znamenalo, že musela zmizet. Šance, že si jí někdo i přes její modré plameny správně spojí s princeznou Azulou byla malá a šance, že brzy vykrvácí velká, ale v její mysli to prostě dávalo smysl.

Déšť se změnil doslova v průtrž mračen a oblohu křižoval jeden blesk za druhým.

Byla jí zima a oční víčka jí ztěžkla únavou. Kdyby se teď zastavila, pravděpodobně by se už nikdy znovu nerozešla.

Zemřu tady? Ta otázka byla tak jasná, že na chvíli odehnala plíživý závoj únavy a přehlušila vše ostatní.

A v tu chvíli jí došlo, že jí je to vlastně jedno. Neměla už za co bojovat. Neměla co ztratit. Jediným smyslem jejího života byla přetvářka a útěk.

Proč jí to jen nedošlo dřív?

Klopýtla a tak tak, že vyrovnala ztracenou rovnováhu. Déšť jí zamlžoval vidění a zima, únava a podivná lehkost, spojená nejspíš se ztrátou krve, zase, už i tak ne moc jasnou, mysl.

Co by na tohle uvažování řekl otec?

Tahle otázka by jí dřív možná pomohla. Jenže, i tohle už jí bylo vlastně jedno.

Noha jí sklouzla do kaluže a upadla.

Bolelo to, ale stěží to vnímala, stejně jako to, že se celá zašpinila od bláta.

Cítila déšť na tváři a bylo to poměrně uklidňující. Lehce sevřela prsty a cítila pod nimi rozbahněnou zem. Cítila, jak nad ní temnota pomalu přebírá kontrolu. Jak se jí pomalu klíží oči.

Dobrá, budiž tohle její konec. Smířila se s tím.

Měla někdy pocit, že si zaslouží něco lepšího? Byla to blbost. Byla zrůda a přesně tohle si zasloužila. Zemřít v nějaké díře, v bahně a dešti bez nikoho, kdo by si na ní jenom vzpomněl.

Lituji toho. Lituji každého svého rozhodnutí. Lituji toho, že jsem žila a že kvůli tomu ostatní museli zbytečně trpět. Lituji té zrůdy, kterou jsem byla.

Poslední věc, kterou slyšela, než se odevzdala té sladké temnotě, byl vzdálený výkřik.

Tak moc vzdálený...