Cesty zpět (A:TLA ff)

Epilog

Na nebi bylo jen pár malých, do ruda zbarvených, obláčků a byl tak vidět nádherný, letní západ slunce.

Na jednom z mnoha palácových balkonů postávala dívka, v podstatě už mladá žena, s jednou rukou opřenou o zábradlí. Její rudá, zlatě vyšívaná róba se leskla v západu slunce, stejně jako havranní vlasy, které měla svázané v dokonalém drdolu. Pozorovala západ - něco jí připomínal.

Od té chvíle uběhl jenom týden a přeci se to zdálo jako věčnost.

Večer před osudným dnem si promluvila s Avatarem, aniž by mu přirozeně jen naznačila o krapet víc, než potřeboval vědět, a krátce po poledni druhého dne už ona, Aang a Ty Lee seděli na Appovi. Ti dva samozřejmě neměli nejmenší tušení a s hromadou námitek si nakonec nechali zavázat oči. Ty Lee protože šlo o překvapení a Aang proto, že nehodlala riskovat, že se nějak prořekne.

Snad polovinu cesty Aang žertoval o tom, že kdyby před lety věděl, že se jednou v budoucnosti nechá zcela dobrovolně unést princeznou Národa ohně, raději by zůstal zamrzlý v ledovci. I přes všechny jeho vtipy, narážky a otázky od nich obou, se jim z Azuly o povaze jejich výletu nepodařilo vydolovat ani slovo.

Když dorazili na místo, vyvedla je ven a až pak jim povolila rozvázat si šátky.

,,Tady je fakt nádherný výhled!" vyhrkla hned Ty Lee a nadšeně se rozhlížela všude kolem. Byli docela vysoko, slunce začalo zapadat a odráželo se od mořské hladiny na obzoru, takže to tu vypadalo jak v pohádce.

,,Jsme na území Vzdušných nomádů," všiml si Aang, ,,a musíme být u severních hranic, takže tamto moře už je Národa ohně."

Azula potvrdila jeho domněnku přikývnutím.

,,Ano. A vzhledem k tomu, že můj bratr vrátil všechno území národům, kterým patřilo před válkou, platí tady i teoreticky zákony Vzdušných nomádů. Pokud je tedy nehodláš jakožto poslední z nich měnit, Avatare."

,,To opravdu nehodlám," zavrtěl rychle Aang hlavou, zjevně se snažíc přijít na to, kam tím Azula míří.

,,V tom případě...," nedořekla Azula a otočila se na Ty Lee, která se, když zachytila její pohled, přestala nadšeně rozhlížet a opětovala jí ho. Azula udělala malý krok směrem k ní, vzala obě její dlaně do svých a věnovala jí ještě jeden pohled, než pokračovala.

,,Ty Lee, pamatuji si, jak jsi, když jsme byli menší, věčně básnila o tom, že si přeješ, aby tě jednou nějaký chlapec romanticky požádal o ruku při západu slunce a potom jste se oddali bez přítomnosti zbytečného publika - aby ten moment patřil jenom vám.

No, já nejsem chlapec a nejsem si ani jistá, zda-li jsem nějak romantická, ovšem...," pustila její ruce a sáhla si do kapsy, odkud vyndala sametovou krabičku. Poklekla na zem a pak vzhlédla, aby se setkala s Ty Leeinýma překvapením rozšířenýma očima.

Otevřela krabičku a odhalila rudý zásnubní náhrdelník s narůžovělými kamínky.

Proti své vůli nervózně polkla, než se zmohla na další slova. Samozřejmě, že měla nasazenou svojí sebevědomou masku a snažila se vyznít, že jí na Ty Leeině odpovědi až tolik nezáleží, ale přesný opak byl pravdou.

,,...jsem si jistá, že tě mám ráda. Takže, Ty Lee, vzala by jsi si mě?"

Ty Lee stála s rukou na ústech, neschopná slov. Aang, stojící vedle nich vypadal, že mu mozek právě vypověděl funkci.

,,Samozřejmě, byl to jenom takový nápad a-"

Ty Lee padla na kolena, přitáhla si jí do objetí a následně umlčela polibkem na rty.