Cesty zpět (A:TLA ff)

V. Střípky minulosti 1/3

,,Pojď."

,,Ne."

,,Já to nechápu. Proč si s nimi nechceš hrát?"

,,Jsou hnusný."

,,Ale nejsou."

,,Jo, jsou."

Malý Zuko, s hadrovou panenkou v ruce, si klekl ke svojí tříleté sestřičce, se zarputile založenýma ručkama na hrudi.

,,Je to dárek od strýčka Iroha," zamával jí panenkou před nosem, ,,poslal ti jí, aby ti udělal radost."

,,Ať si jí nechá."

Zuko si povzdechl.

,,Tak já si jí vezmu," řekl, vstal a vydal se i s panenkou pryč. Věděl, že tohle zapůsobí. A taky, že ano.

,,Ne! Ta je moje!"

Jeho sestřička se za ním rozběhla. Zvedl tedy panenku nad hlavu, kam nedosáhla.

,,Už není. Teď je moje!" vyhrkl s úsměvem na rtech a snažil se jí držet z jejího dosahu, když se pokoušela vyskočit a vytrhnout mu jí z rukou.

Byl to normální den, jeden z mnoha, kdy si sourozenci hráli v Zukově pokoji. A byla to další naprosto normální malá šarvátka, které byly mezi nimi běžné. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo stát něco nenormálního.

A v tu chvíli Zuka zasáhl plamen ohně.

No dobře, plamen bylo trochu přehnané označení pro plamínek, kterým mu chytil vyšívaný rukáv jeho róby. Zuko se přirozeně lekl, okamžitě panenku pustil a už ležel na zemi a snažil se zadusit plamen plácáním rukou o koberec - každé dítě v Národu ohně vědělo, jak se vypořádat s ohněm pomalu dřív, než vůbec umělo napočítat do pěti.

Plamínek naštěstí zhasl téměř tak rychle, jako se objevil. Jen špička rukávu poněkud změnila strukturu.

,,Zuzu?"

Azula se nejistě posadila na koberec, vedle svého staršího brášky - na panenku ležící jen kousek od ní úplně zapomněla.

,,Je to dobrý?"

,,Jo, je to v pohodě."

Zuko se k ní otočil a v očích mu zase zahrály ty pobavené jiskřičky.

,,To jsi udělala ty?"

Azula se zarazila. Pak pomalinku přikývla.

,,Já nechtěla," dodala na vysvětlenou.

,,To je úžasný!" vyhrkl Zuko, ,,Ty už ovládáš oheň!"

Když viděla, jakou z ní má její bráška radost, začala se také usmívat.

U každého vládce se vládnutí objeví jindy, ovšem čím dřív, tím víc se předpokládá, že z dítěte bude nadanější vládce.

Zuko začal ovládat oheň teprve nedávno a v tuhle chvíli by ho ani nenapadlo Azule závidět. Byl na svojí malou sestřičku nesmírně hrdý a taky byl nadšený, protože to znamenalo, že se konečně můžou předhánět ve střílení na terč a dalších věcech.

,,Pojď, musíme to jít říct mamce!"

Popadl jí za ruku a oba se smíchem vyběhli z pokoje. Malý Zuko byl v tu chvíli skálopevně přesvědčený, že z nich jednou bude ten nejobávanější a neporazitelný pár vládců ohně.

° ° °

Od oné události uběhlo mnoho měsíců. Ukázalo se, že Azula je nejen nadaná - někteří lidé tvrdili, že její nadání je doslova hotový zázrak.