Cesty zpět (A:TLA ff)

VI. Setkání a...důvěra?

Pán ohně Zuko kráčel rychlým krokem chodbou zbarvenou do ruda, se znaky ohně a draků.

Musel něco zjistit.

Když dokončil svůj proslov ke Dni Slunovratu a bavil se se svými přáteli, koutkem oka zahlédl v davu někoho, kdo upoutal jeho pozornost.

Ten člověk stál úplně vzadu a ačkoliv Zuko neměl moc času si ho prohlédnout, protože se zrovna otočil a mířil pryč, spozoroval, že nebyl slavnostně oblečen, jako většina hostů. A na hlavě měl kápi. A místo toho, aby mířil do města na oslavy, se nenápadně odpoutal od davu a vklouzl do postranní chodby.

Nebyli tam stráže, protože kdokoliv, kdo znal palác, věděl, že ta chodba vede buďto na místa, která již střežena jsou, nebo na menší zahradu se zdí, o které z dětských let věděl až moc dobře, že se dá přelézt a člověk se tím dostane z paláce ven.

Zuko se rychle omluvil všem přítomným, že si musí něco zjistit, a vydal se za tím člověkem.

Tušil, že je to nejspíš jenom nějaký zmatený zloděj. Nebo možná atentátník. Nějaká jeho část si malinko přála, ale zároveň se děsila, že by to mohla být ona.

Zuko se nebál. Byl dobrý vládce ohně. Ne šíleně nadaný jako jeho otec, nebo nedej-agni sestra, ale dobrý.

Zahnul za roh a v tu chvíli onu postavu znovu spatřil, jenom pár kroků před sebou. Jakmile zaznamenala zvuky jeho kroků na kamenných dlaždicích, prudce se otočila.

Do tváře jí díky kápi pláště, kterou měla nejspíš schválně hluboko staženou, neviděl, ale usoudil, že jde o dívku, podle oblečení z Království země.

,,Hej, ty," začal Zuko nejistě - i po roce a půl vládnutí Národu nebyl žádný hvězdný řečník a měl takové tušení, že už se to asi nezlepší - , ,,kdo jsi a co děláš v paláci?"

Postava nijak nereagovala. Nešlo o to, že by neudělala žádný větší pohyb, nebo nijak neodpovídala. Prostě stála, jako by byla z betonu.

Zuko začínal mít neblahý pocit.

Co tě to zase napadlo? vynadal si sám sobě v duchu. Zase si chtěl hrát na hrdinu, ale už mu nedošlo, že tím ohrožuje nejen sebe, ale i celý Národ ohně.

,,Na něco jsem se ptal," řekl už poměrně autoritativním hlasem a s rukou před sebou, připravený kdykoliv zaútočit, udělal krok v před, ,,Kdo jsi?!"

Bylo vidět, že ta dívka váhá.

Pak pomalu zvedla ruku ke kápi a prudce si jí strhla.

Jakmile Zuko spatřil její tvář, měl pocit, že jeho srdce vynechalo jeden úder.

Azula.

Jeho šílená sestra.

Neviděl jí od té doby, co mu utekla, během toho, kdy jí vzal z Ústavu ven, na menší procházku.

Chtěl si s ní tenkrát promluvit jako bratr se sestrou, ne jako Pán ohně s nepřítelem národa. Možná nějaká jeho skrytá část stále zoufale doufala, že v ní zahlédne alespoň stopu lidské bytosti, i když v to marně doufala už dlouho.

Azula ho tenkrát oslepila bleskem a než stačil nějak zareagovat, byla pryč.

Jenže, ať už to byl nějaký vedlejší efekt onoho zvláštního nutkání v ní hledat dobro, nebo to byla pravda, povšiml, že se něco na ní změnilo.

Vyhýbala se mu pohledem. To by nikdy předtím neudělala.

Pořad byla trochu bledá a byla snad ještě pohublejší než tenkrát v ústavu,
ale její vlasy, i když opět příšerně ostříhané, měla pečlivě sčesané do malého culíčku a z jejích očí úplně zmizel ten nepřítomný výraz.