Cesty zpět (A:TLA ff)

XXV. Tati...?

,,Jsi si jistá, že to opravdu chceš udělat?" zeptal se Zuko s pohledem, ze kterého čišela nejistota, upřeným do chodby.

,,Samozřejmě."

Dala si dva týdny. Na to srovnat si všechno v hlavě a připravit se. Nepatřila mezi ten typ lidí, co by věci odkládal, a až moc dobře věděla, že jestli se chce vydat novou cestou, otevřít nové dveře, musí nejdřív úplně zavřít ty staré, ale i tak, když se teď dívala stejným směrem jako Zuko, něco v hrudi se jí sevřelo a jistota zaujímala na seznamu věcí, co právě cítila, slušně nízkou příčku.

Pán ohně po chvíli přikývl.

,,Tak dobře," povzdechl si, ,,asi nemá smysl dávat ti instrukce, ať si na něj dáš pozor...?"

,,Vím moc dobře, co je to za člověka, stejně jako ty."

Zuko znovu toporně přikývl.

,,I tak, budu tady a stráže za dveřmi. Normální hovor není slyšet, ale kdyby třeba-"

,,Buď té lásky a nech toho. Nepotřebuji tvojí ochranu," přerušila ho už mírně iritovaná Azula. Ano, bylo opravdu miloučké, že o ní má její starší bratříček starost. Ale v tuhle chvíli už začínala nabývat pocitu, že si snad o ní myslí, že je úplně neschopná.

Zuko trval na tom, že jí do vězení osobně doprovodí, jakoby snad očekával, že se mu podaří jí nápad,  promluvit si s Ozaiem, rozmluvit. Ve skutečnosti byl ale celou dobu až podivně zticha a jediná slova, která spolu, kromě těchto, prohodili, bylo něco na ten způsob, že se mu to moc nezamlouvá, ale chápe, proč to musí udělat.

,,Já vím," odpověděl a potom to v jakémsi pološeptu spojeném s povzdechem zopakoval.

Azula po svém bratrovi hodila poslední postranní pohled, než se natočila ke služce, stojící pokorně za nimi s tácem s teplým čajem a polévkou v rukou a naznačila jí, aby jí ho podala. Pak se bez jediného zaváhání sebevědomě vydala k cele.

Strážný stojící u tlustých kovových dveří do nich spíš praštil, než že by na ně zaklepal, nebo zabouchal, zvedl kovovou příklopku na okénku a oznámil vězni, že má návštěvu. Pak princezně otevřel dveře a podržel jí je.

Najednou se zdálo téměř nemožné udělat pár kroků do tmy kobky, kde věděla naprosto přesně, co jí čeká, ale jakmile se jí ta myšlenka jen objevila v hlavě, o to rozhodněji a okamžitě vešla dovnitř. Většina lidí, dokonce i Zuko by se bál. Ona se ale přeci nebála. Neměla proč.

Jediný trvalý zdroj světla bylo malé okénko těsně u stropu, takže měla v první vteřině výhodu - stála zády k, oproti kobce, prudkému světlu z chodby, takže vězeň jí na první dobrou neviděl do tváře, za to ona viděla víc než dobře. Sama místnost byla ještě přehrazená mřížemi, tak, že člověk nemusel být přímo u vězně, když prováděl kontrolu, nebo donášel jídlo, protože vězeň byl až za nimi.

Dveře se s ušidrásajícím skřípáním zavřeli. Ani jeden z nich dlouho nepromluvil jediné slovo.

,,Už jsem nedoufal, že za mnou přijdeš, Azulo. Ale přeci," začal Ozai. Jako vždy mluvil klidně, dalo by se říci, že na jeho přirozený hlas až jemně, ovšem vzbuzoval v člověku pocit, jakoby šlo o ono pověstné ticho před bouří.

,,V tom případě jsem ráda, že jsem tě mohla takto potěšit," odpověděla bez žádných větších emocí a posadila se naproti němu na zem, se skříženýma nohama, stejně, jako seděl on za mřížemi. Posunula otvorem v dolní části mříží tác s jídlem.

,,Myslela jsem, že by jsi ocenil lepší polévku a čaj. Oba moc dobře víme, jak odporná někdy může být vězeňská strava."

Ještě naznačila úšklebek, jakoby se jí vrátily nějaké nepěkné vzpomínky. Tohle ani tolik hrát nemusela.