Cesty zpět (A:TLA ff)

XVIII. Druhé šance a navrát

Ursa nakonec Zukovi slíbila, že se s nimi vrátí do Královského města, společně s Ikemem a Kyi.

Hned druhý den se vydali na pobřeží, kde už pro ně byla připravená loď - být Pán ohně má své nepopiratelné výhody - a tou zamířili rovnou do Národa ohně.

Byl druhý večer na lodi a Katara vyšla ze své kajuty a mířila si to kovovými chodbami k točitým schdům nahoru.

Od té roztržky s princeznou před čtyřmi dny dost přemýšlela a jediné, čím si byla stoprocentně jistá bylo, že je zatraceně naštvaná. Jenže postupem času se za sebe začala i trochu stydět. Bylo opravdu nutné být tak agresivní?

Samozřejmě, snažila se jenom bránit lidi, které má ráda. To je pochopitelné, ne? Navíc, musela si sama uznat, že v tomhle ohledu byla možná trochu...ne, rozhodně ne přecitlivělá to ne, ale... vnímavější? Opravdu se snažila být klidná a všechno, jenže jakmile někomu z jejích blízkých mohlo hrozit nebezpečí, automaticky přešla do defenzivního módu. Už zažila ztrátu a nechtěla to znovu opakovat.

Bylo to naprosto stejné jako tenkrát se Zukem. Nikdy úplně nedokázala pochopit, jak dokáží ostatní tak rychle důvěřovat a odpouštět.

Ale i když si dokázala svoje chování ve svojí hlavě nakrásně ospravedlnit, stejně tu byl ten slabý nahlodávající hlásek, terý jí říkal, že se zachovala prostě přehnaně a o to víc jí štval, že se to týkalo zrovna, podle ní, jednoho z nejzkaženějších lidí na tomhle světě. Neměla by to tak cítit. A protože Aangův názor znala a moc jí tedy nepomohl, rozhodla se včera večer jít za někým jiným.

,,Tak, co potřebuješ?" zeptal se Zuko, potom, co mu vpadla do kajuty s tím, že s ním musí mluvit a společně se posadili ke stolku.

,,Potřebuju...potřebuju v něčem trochu poradit," přiznala se Katara.

,,Uh-huh? Tak...dobře," vydal ze sebe mírně zmatený Zuko a prohrábl si svoje rozpuštěné vlasy. Katara se s ním většinou moc neradila - dejme tomu, že Zuko prostě přirozeně nebyl zrovna studnice dobrých rad do života.

Katara se pomalu nadechla a vydechla.

,,Co si myslíš o druhých šancích?"

,,No," zamyslel se Zuko, ,,takhle, abych pravdu řekl, dřív jsem si myslel, že je to blbost. Ale...eee...jak to říct, druhá šance je jako...jako...jako pomeranč," dořekl Zuko a jeho tvář se téměř rozzářila štěstím, že se mu podařilo najít správné slovo, ,,no a důvěra je jako mandarinka. Chápeš. Jde totiž o to, že mandarinka a pomeranč jsou velmi...to, no...ehm, mandarinka je menší, ale pomeranč je-"

,,Zuko," zarazila ho Katara klidně, ,,prosím bez metafor."

Katara měla Zuka ráda, ale musela uznat, že jeho metafory byly někdy docela vražedné. Mentálně vražedné.
Postrach mozkových buněk.

,,Tak, dobře," přikývl lehce zklamaný Zuko a odkašlal si.

,,Takže jde o to, že spousta lidí si plete druhou šanci s odpuštěním. Druhou šanci někomu můžeš dát, je to čistě tvoje rozhodnutí.

Odpuštění je podobné, ale zároveň i trochu...no, jiná věc. Odpuštění vychází z tebe. Musíš to cítit. A pak je tu důvěra a to je ještě něco jiného.

Když dáš člověku druhou šanci, znamená to, že mu dáváš...no, šanci, něco napravit. Neznamená to, že ho vidíš jako dobrého člověka, nebo, že mu hned odpustíš, protože, jak jsem říkal, odpuštění musí vyjít z tebe. Druhá šance je daná rozumem, odpuštění je pocit. Může to trvat chvíli a nebo klidně i roky. Myslím...myslím, že jsou i lidé, který neodpustíš nikdy."