Cesty zpět (A:TLA ff)

XX. Láska je definitivně nemoc

A tak se vydaly do Maiiných komnat, které sdílela společně se Zukem, který tu ale naštěstí nebyl. Brzy seděly na balkóně, popíjely teplý čaj z malých porcelánových hrnečků a k tomu ujídaly spoustu máslových sušenek. A čas od času prohodily pár slov.

Mai byla možná věčně znuděná a někdy trochu nevrlá, ale kamarádka to byla více než dobrá a Azula věděla moc dobře, proč si jí tehdy na akademii vybrala (minimálně už proto, že jako jeden z opravdu mála lidí dokázala snášet její existenci a měla podezřelou náklonnost k nožům, což tehdy přišlo malé Azule docela sympatické).

Po chvíli se rozhovor stočil k Zukovi.

,,Vážně mě překvapilo, že si dal Zuzu tak načas. Čekala bych, že tě požádá o ruku jakmile usedne na trůn. No, nebylo by to romantické?"

,,Ani ne."

,,Stejně nechápu, co na něm vidíš, Mai. Samozřejmě, je to Pán ohně a všechno, z tohoto pohledu je to pochopitelné," pokračovala Azula ve svém téměř-monologu.

,,Ale je neskutečně nešikovný, tvrdohlavý, naivní a upřímně, ani mu to moc nepálí."

Mai se pomalu a dlouze napila čaje.

,,Chceš snad urážet Pána ohně a mého manžela?" zeptala se pak.

,,Ne, já to myslím vážně," řekla Azula už o výrazně méně jízlivě a položila hrneček na stůl, ,,co na něm vidíš?"

Mai opět chvíli mlčela. Znovu se napila čaje, než odpověděla: ,,Nevím. Je milý, oddaný, záleží mu na mně a - a to se blbě vysvětluje, když je to tvůj bratr."

Pak střelila pohledem po Azule a najednou se jí v očích mihnulo pobavení člověka, který ví víc, než by nejspíš měl, ale hned zmizelo. Azula si toho naštěstí nevšimla, neboť byla právě velmi zaneprázdněna máslovou sušenkou.

,,Navíc, znáš to, když je člověk zamilovaný..." nadhodila Mai a znovu po ní střelila pohledem. Úspěch se dostavil rychleji, než čekala.

,,Ne, neznám. Musí být divný pocit být někým tak nesmyslně posedlý," odfrkla si pohrdavě Azula, aby nenechala nikoho na pochybách o tom, co si o lásce myslí ona.

,,Ani ne," začala Mai pomalu, ,,je to moc hezký pocit náhodou. Většinou si ani neuvědomíš, že se do toho člověka zamilováváš. Jde to pomalu a pomalu a pak najednou úplně.

Ano, chováš se někdy jako úplný debil.
Chceš s tím člověkem trávit co nejvíc času, za každou cenu ho rozesmát a je pro tebe vždy na prvním místě. Nedokážeš jen snést myšlenku, že by se mu něco stalo. A máš pořád až podezřele dobrou náladu a někdy dokonce i sklony k tomu se usmívat, bez žádného očividného důvodu. A i přes to všechno je to moc hezký pocit."

Azula nevypadala o moc víc přesvědčeněji a pohrdavě mávla rukou.

,,Jistě, chápeme, je to v podstatě stejné jako když -"

Najednou se zarazila uprostřed věty.

Z jejího výrazu se daly usoudit dvě věci: Zaprvé, že jí něco došlo, ale ne tím aha! nebo preferujete-li heuréka! způsobem, spíš tím oh...do-dál-si-to-domyslíte způsobem, kdy už o existenci onoho faktu tak nějak podvědomí máte, ale z různých důvodů jeho existenci vesele ignorujete, dokud vám život přímo do ksichtu nevrazí nezvratitelný důkaz. Z čehož vyplývá i poznatek druhý, že ať už šlo o cokoliv, rozhodně by to raději nechala spát někde hluboko v podvědomí a nejspíš se o to i v budoucnu znovu pokusí.

,,Děje se něco?" zeptala se Mai a snažila se znít upřímně.

,,Já-," jakoby si Azula najednou vzpomněla, kde je, odkašlala si a nasadila svůj nezaujatý tón, ,, omlouvám se Mai, ale zapomněla jsem, že mám dneska jednu velmi důležitou schůzku," řekla a urychleně vstala.