Cesty zpět (A:TLA ff)

VII. Naše princezna je zpět

I přes veškerou snahu, kterou na to Pán ohně vynaložil, se informace o návratu princezny Azuly šířila jako morová vlna.

Názory byly rozporuplné, ale ve světě, který žil celé století ve válce a teď, když konečně skončila a jen pár viníků bylo potrestáno (většinu z těch několik minut po oznámení Avatarova vítězství podřezal nějaký odvážný povstalec), lidé pořád prahli po pomstě.

Našli se ale i opačné názory.

Ve vězení v hlavním městě Národa ohně byli většinou drženi političtí vězni a zrádci. Jen pár z nich se zde ale dožilo víc, než několika měsíců, než byli oficiálně odsouzeni na smrt a poté popraveni před národem.

Vězení nebylo možná tak přísně střežené, jako například nechvalně proslulá Vroucí skála, v minulosti z něj již pár lidí uteklo (jmenovitě například bývalý generál Iroh), ale co do tvrdosti, na tom bylo snad ještě hůř.

Muž v kápi došel ke strážím a ti naráz odstoupili od těžkých kovových dveří a odešli pryč.

Opřel se do nich, dveře odporně zaskřípali a do temné a vlhké kobky proniklo o něco více světla.

Za mřížemi, na podlaze věznice seděl v tureckém sedu vysoký muž.

,,Zdravím, Ukano," pronesl, jakmile se za příchozím s nemenším zaskřípáním dveře zavřely, ,,už jsem tě očekával."

Ukano si sundal kápi, pečlivě se uklonil a pak se posadil na zem, naproti muži za mřížemi.

,,Ona je zpátky v Královském městě," zašeptal se špatně skrývaným nadšením v hlase.

,,Ano, to vím. Už za mnou byl."

,,Proč by ti to ale říkal?" zeptal se Ukano nejistě.

,,Aby se mi vysmál, proč asi."

Na chvíli bylo ticho.

Nakonec ho přerušil Ukano: ,,Měli by jsme jí...zasvětit?"

Dotázaný neodpovídal. Otočil hlavu mírně na stranu, jako kdyby mezi čárami vyrytými do kamenné zdi vězeňské cely mohl najít odpověď.

Pak pomalu zakroutil hlavou.

,,Ne. Zatím ne. Dřív nebo později se s vámi nebo se mnou spojí sama."

Ukano přikývl způsobem, který by se dal dost dobře označit jako poslušný.

Seděli a plánovali ve tmě dalších dobrých deset minut, než se ozvalo zaklepání na dveře, když jeden ze strážců oznamoval konec času.

Ukano vstal, připravený k odchodu, ale bylo vidět, že váhá.

,,Ptej se," nařídil mu vězeň, očividně podrážděný jeho váhavostí.

,,Já...jste si jistý, že je, no...na naší straně?" zeptal se nervózně. Otázka mu zjevně byla velmi nepříjemná.

V nějaké zvláštní hře omezeného světla, proudícího z malého okýnka vysoko u stropu, se vězňovi pronikavé oči zableskly a odhalily tak na chvíli svojí barvu, která by se dala nejlépe přirovnat k čirému jantaru.

Kdyby nebyla taková tma, bylo by vidět, jak se jeho úzké rty zkřivily v úsměv.

,,Naprosto."

° ° °

První i druhý terč dostaly ránu přímo do středu, zatímco třetí těsně na bok.

Azula zaskřípala zuby a prudce vypálila další, až moc velký modrý plamen, který tentokrát zasáhl nejen střed, ale rovnou celý terč.