Dvě Strany

2. - Elizabeth

„Can't break free from the things that you do"
                   - Joan Jett And The Blackhearts

Mé obvyklé oblečení - šedá teplákovka. Stáhnuté vlasy do culíku a na obličeji nic. Holky v mém ročníku mají obličej pokrytý tunou make-upu a já jsem ráda, že na svém obličeji nemusím mít ani gram. Už od přírody mám výrazné pihy kolem nosu, plné rty a pleť jakžtakž dobrou. Samozřejmě jsem měla chvíle, kdy se mi vyronilo ošklivé akné, ale teď? Teď je vše pryč a já můžu kdykoliv vyjít ven bez úprav.

Vyšla jsem z pokoje a srazila se s Nathanem. „Dobré ráno.” pozdravil mě a já jsem se na něj jen usmála. Oba jsme šli mlčky po schodech do kuchyně, kde už seděli rodiče a podívali si. „Dobré ráno!” pozdravil je Nathan zvesela.

„Dobré ráno!” zazubila se na něj máma a já jsem klesla na židli vedle ní. Nabrala jsem si z mísy na stole ovocný salát           a začala jíst. „Říkali jsme si, že bychom mohli o víkendu někam zajet, co vy na to?” začala máma.

„Já jsem pro!” zvedl Nathan šťastně ruku a všech šest očí se podívalo na mě. Zvedla jsem hlavu od misky a pevně stiskla víčka. Otevřela je a promluvila. „Táta je doma? Moc to tak nebývá.” ani jsem se na něj nepodívala a dala si další sousto do pusy.

Můj táta byl policajt. Od rána do večera, od večera do rána pořád ve službě. Každý den.

Povzdechl si. „Udělal jsem si volno.” prohlásil.

Odfrkla jsem si. „Najednou.”

„Eli, nevybíjej si na nás svůj vztek. Víš, že děláme, co můžeme.” řekla máma přísně a já jsem se na ni odvážila podívat. „Já to chápu, jenže mi asi pomoct nejde, mami.” zavrtěla jsem hlavou. „A hlavně ne tím, že si najednou táta bude dělat volno.” zamračila jsem se na něj a zvedla se od stolu. „Je pozdě. Musíme jet.” zavelela jsem a Nathan spěšně dojedl své cereálie a dal se se mnou k odchodu.

„Musíš tohle pořád dělat?” zeptal se mě, když se zabouchly dveře.

„Dělat co?” zvedla jsem obočí.

„Shazovat tátu. To, že tady s námi věčně není.”

„Vidíš?! Ale ty to taky přiznáváš! Tak proč mu to neříkat do očí? Pak si to uvědomí.” rozpřáhla jsem ruce a oba dva jsme nastoupili do auta.

„Chováš se jinak, El.” zavrtěl hlavou a nastartoval. Vzápětí se auto rozjelo.

„Nathane, jen jsem něco pochopila.” odsekla jsem.

„A co, prosímtě?” zeptal se zvědavě.

Zanechala jsem svůj kamenný výraz. „Že je lepší lidem říct všechno na plnou hubu, než to skrývat a pak tomu člověku zlomit srdce.”