Dvě Strany

7. - Noah

„Wanna tell you how beautiful you are from where I'm standing"
                                             - Shawn Mendes

Její oči, vlasy, pleť, postava. Hrálo mi pořád v hlavě a její obraz se mi nemohl   vytrhnout. To, jak se mě nebála. Jak se mě nesnažila sbalit, ale naopak odradit.

Stál jsem před naší školní knihovnou. Oba dva jsme měli do půl druhý. A já jsem už věděl, že tam je, protože jsem ji viděl předtím s tou její blonďatou kámoškou. Rozbušilo se mi srdce. Panebože, kdy naposledy jsem byl takhle nervózní před holkou?

Oklepal jsem se, zatáhl za kliku a hned mě oslnila vůně knih. Popravdě jsem tu byl jenom jednou a to povinně se třídou.

Seděla u stolu blízko velkého, a asi jediného, okna. Pomalu jsem se k ní přibližoval. Nevšimla si mě. Měla zabořené oči do knížky. Využil jsem situace, skrčil se, protáhl se za její židli a pak vyskočil. Lekla se tak moc, až se zvedla ze židle a vykřikla.

Zasmál jsem se. „Čau,” pozdravil jsem a ona na mě jen zírala. Nasadila zas svůj nečitelný výraz. „Čau,” odsekla a sedla si zas zpátky.

Sedl jsem si naproti ní. Byla furt tak krásná jako před pár hodinami. „Stejně si to vyplníš nejdřív sám, a pak to spolu projedem.” Podala mi papír plných chemických cvičení, ze kterých se mi zvedal žaludek.

„Tak ať to mám co nejdřív za sebou,” mrkl jsem na ni a ona zakoulela očima.

Vůbec jsem se nemohl soustředit, když seděla přede mnou, žužlala tužku a koukala do nějakého sešitu a čas od času si něco zapsala.

„Tak co?” zeptala se po deseti minutách, kdy jsem měl jen polovinu prvního cvičení.

„Ne tak rychle, ženská. Snažím se to pochopit,” řekl jsem a ona se naklonila, aby se podívala do mého papíru a povzdechla si. „Máš to špatně.”

„Tak mi to vysvětli!” rozpřáhl jsem ruce a ona si zas povzdechla. „Vidíš tohle?” zabodla prst do písmena, prvku H. Přikývl jsem. „Co to je?”

Zarazil jsem se a pokrčil rameny.
„To si děláš srandu?!” vykulila na mě oči.

„Co?!”

„Jak jsi mohl přežít tři roky, když ani nevíš co za prvek je H!”

„A co to je?” přimhouřil jsem oči.

Zaklela. „Vodík, Noahu! Vodík!”
Moje jméno jejím hlasem mi znělo v hlavě. „Vodík, Noahu!”

Odtáhla ruce od papíru a založila si je na prsou. „Takže to musíme vzít od začátku,” zavrtěla hlavou.

„Bude to na dlouho?” povytáhl jsem jednou obočí.

„To si piš, že bude! Tak dvě hodiny každej den!” opřela se o stůl.

„No tak to ne, ne, ne,” vrtěl jsem hlavou  a taky jsem se opřel o stůl, takže naše obličeje byli dvacet centimetrů od sebe.

„To teda jo, jo, jo,” přikyvovala.

„Za půl hodiny mám trénink,” kousl jsem se do rtu a očima kmitl k jejím.

„Tak to tam asi přijdeš později,” pokrčila ramenem.

Chtěl jsem něco namítnout. Chtěl jsem se zvednout a prostě odejít, jenže…jsem nic neřekl. Jako by v mém krku najednou zmizely hlasivky. A tak jsem jen přikývl, ona se odtáhla a začala mi dávat zas spoustu materiálů.