Dvě Strany

26. - Elizabeth

„Hate to give the satisfaction, asking how you're doing now" - Olivia Rodrigo

„Takže už je to ofiko, jo?” pozdravila mě tak Olivia.

„Taky tě ráda vidím.” přikývla jsem. „Co je ofiko?” svraštila jsem obočí.

„No víš,...” přiblížila se ke mně a ztišila hlas. „..ty a Lewis.” řekla jako by to bylo snad jasný.

„Ha, Liv! To, že ho doučuju neznamená, že s ním chodím.” zavrtěla jsem posměšněle hlavou.

„No, to možná říkáš ty. Zaprvý říká se to všude, zadruhý je to na Schoolchatu          a zatřetí jsem viděla, jak se o tom Noah baví se Sandrou.” vyjmenovávala.

Ztuhla jsem. Schoolchat byl chat, na který mohl psát kdokoli, ale vždycky k tomu musel mít video nebo fotku jako důkaz. Vytáhla jsem telefon a otevřela ho. Hned na mě vylezlo video, jak tančíme s Noahem na té rozlučce na písničku    Slow dancing in a burning room a pod tím hned titulek.

Nejlepší fotbalista naší střední Noah Lewis a sestra nejlepšího fotbalisty minulého roku Elizabeth Drewmanová tvoří pár. Podívejte na jejich roztomilý, zamilovaný taneček.

Odfrkla jsem si. „Je to lež, Liv.” zavrtěla jsem hlavou a schovala telefon do kapsy.

„A-ale to vid-”

„Jen jsme tancovali, Liv! Nic to neznamenalo. A kdyby se asi něco stalo, řekla bych ti to, ne?” povytáhla jsem obočí.

„No to a-asi jo. Jen jsem si…ti všichni kolem, Noah a Sandra a všechno.” máchala kolem sebe rukama.

„Nevěř jim.” zavrtěla jsem hlavou. „Nevěř nikomu z nich, ano?” usmála jsem se. „Teď s ním ale musím mluvit.” polkla jsem, obešla ji a kráčela si do knihovny.

Jako vždy tam ještě Noah nebyl. Měla jsem ještě deset minut, a tak jsem si všechno připravila. Učebnice, sešity, cvičení a taky věty, které bych mu chtěla a měla říct. Ne, že bych se ho bála. Panebože, jen to ne! Jen jsem to chtěla říct správně a hlavně všechno. Byla jsem tak naštvaná, že bych to určitě všechno neřekla.

„Už jsem tu!” přiběhl Noah a posadil se poslušně na židli.

„Nejdeš pozdě.” zavrtěla jsem hlavou a ukázal na hodiny, které ukazovali čtyři minuty do celé.

„Ale jsem tu.” zazubil se.

Posadila jsem se a nadechla. „Nejdřív ale začnu já.”

„Vždycky začínáš. Musíš mi všechno vysvětlit.” usmál se.

„Ne, začnu úplně něčím jiným.”

„Nový učivo? Vždyť jsme minule říkali, že budeme pořád na tom stejným!” fňukal.

„To jsi říkal jenom ty.” ukázala jsem na něj prstem a ještě než stihl namítat jsem ho zastavila. „Chci mluvit o tom, co se roznáší všude kolem.” rozpřáhla jsem ruce a kývla na člověka za policí                s knihami, který na nás koukal od začátku, kdy Noah přišel.

„Ehm, Beth já…”

„Co ty, Noahu?!” vykulila jsem oči a pak jsem se zas zarazila. „Nebudem to řešit tady.” zavrtěla jsem hlavou a zvedla se, začala si balit věci a Noah na mě nechápavě zíral než pochopil, že chci doopravdy odejít, protože nehodlám být natočená a zase dána na Schoolchat s popiskem První hádka. Jak roztomilé.

Došli jsme tedy do zakoutí, kde nikdo nebyl. Stáli jsme naproti sobě. On opřený o zeď školy, já před ním pochodující sem a tam.

„Napravíš to.” podívala jsem se na něho a pak zase do země.

„Vyprchá to, Beth.” říkal litostným hlasem.

„Nevyprchá. Teď ne. Možná tak za rok, Noahu. Jako všechno předtím.” zavrtěla jsem hlavou a hned litovala poslední věty.

„Předtím? Co předtím?” svraštil obočí.

Byla jsem tak naštvaná. Na sebe. Na něho, co se mnou dělá. Že už jsem prostě nechtěla nic skrývat. „Předtím než Nathan odešel na vysokou. Když byl ještě na střední.” řekla jsem a jeho obočí povolilo.

Zastavila jsem krok a podívala se na něj. Stál přede mnou kluk. Stál přede mnou Noah Lewis, o kterém jsem si myslela, že je kretén. A možná, že byl, ale moje tělo neuneslo to, že se mi on svěřuje nonstop a já jemu ne. Neuneslo to, že se s ním vůbec bavím. A neuneslo to, že mu teď jdu říct příběh, který pro mě byl skrývaný.