Dvě Strany

31. - Noah

Yeah, you'll understand When you love someone - James TW

Mezi mnou a Sandrou bylo ticho. Žádná slova a naštěstí žádné hádky. Neměl jsem rád hádky. Zvlášť ne s ní. Byla moje mladší sestra a i když se většinu času chovala tak, jak se chovala, nikdy jsem ji nemohl  nenávidět. Nikdy bych ji nic neudělal. Jen chránil. A někdy mi připadalo, že ty dobrý věci jsem dělal jen já. Že ona je prostě nedělala. Že jsem měl někdy chuť ji na plnou hubu říct pravdu s otcem. Říct jí, ať se konečně vzpamatuje a vidí svět takovej jakej prostě je.

Neměl jsem na to ale sílu. Ani vlastně asi odvahu. Vidět ty její uslzený oči, který jsem viděl každej den, kdy otec odjel. Když si rozbila koleno, když spadla          z houpačky.

„Noahu?” ozvalo se za mými dveřmi do pokoje a náhle se otevřely. Ty oči. Měla je uslzené. Zavřel jsem ty svoje, štípl se do ruky, jestli to není sen a pak je až otevřel. Nebyl to sen.

„Sandro..” vydechl jsem a zvedl se z postele. Vešla a zavřela za sebou dveře. „Co se děje?” zeptal jsem se.

„J-já..život je dost na hovno.” kousla se do rtu a já se uchechtl. „To je.” přikývl jsem a oba jsme si sedli na postel.

„Já potřebuju asi konečně všechno pustit. Všechny lži, pravdy, pomluvy.” pokrčila rameny a utřela si nos.

„J-jaký?” zakoktal jsem.

„Josh se se mnou rozešel a já…jsem asi tak nějak něco pochopila.”

Josh se s ní rozešel. Rozbušilo se mi srdce. „Co jsi pochopila?”

„Panebože, Noahu, ty to taky chápeš! Že prostě lidi nejsou takový, jak se na venek prezentují.” vykřikla.

Ano, to jsem pochopil už dávno. A Sandra byla jeden obrázek k tomu to pochopit. Vlastně i já sám. Prezentovali jsme se jako největší machři, i když jsme uvnitř nebyli.

„Myslíš Joshe, že jo?” zeptal jsem se jemně.

„Jo, to taky.” mávla rukou a mně se sevřel žaludek. „Myslím…rodinu, Noahu.” kousla se do tváře.

„Rodinu.” přikývl jsem. „Mě?”

Sandra se na mě vyčítavě podívala. „Sám víš, o čem mluvím. Rodiče!”

Přikývl jsem, nadechl, vydechl a byl jsem připraven jí všechno říct. Celý příběh, jak otec odešel a matka nepřestala pít. Celý příběh o tom, jak otec vlastně nebyl dobrý člověk a jen se přetvařoval             a matka vlastně před Sandrou také.         A celý příběh o tom, jak jsem se o matku  a o Sandru staral, i když mi bylo jen deset.

Vzlykala. Jasně, že. Mlátila do polštářů, zdi a litovala se, že to nevěděla. Já ji uklidňoval, že to nebyla její chyba, a že stejně na to vlastně přišla sama.

„Co ty a ta Elizabeth?” zeptala se, když mi ležela v naručí.

„Nic. Opravdu nic, Sand.” zavrtěl jsem hlavou a přezdívka, kterou jsem ji oslovil mě zahřála u srdce.

„Promiň.” špitla.

„Už se neomlouvej, prosím. Už jsi pochopila všechno. A teď se musíš učit. Napravit, co jsi dělala předtím a všechno bude zas dobrý.” pohladil jsem ji po vlasech.

„Myslíš, že matka přestane?” zeptala se a já se nadechl. „Dost pochybuju.” vydechl jsem.