Dvě Strany

6. - Elizabeth

„Cause if you think I care about you now
Well, boy, I don't give a - "
                                                        - Dua Lipa

Když se ozvalo moje jméno, ztuhla jsem. A ještě víc jsem ztuhla, když se ozvalo z úst paní učitelky Stevensové. Měla jsem  ji ráda, to ne, že ne. Ale vždycky mě děsilo, co řekne. No, vlastně mě děsili skoro všichni. Až na Olivii.

„Elizabeth, pojď sem!” mávla na mě paní učitelka a já poslechla. Až pak jsem si všimla, jak před ní stál kudrnatý kluk      s černým tričkem. Zatla jsem čelist, když jsem zjistila, kdo to je. Stoupla jsem si vedle něho a zahleděla se na učitelku. „Jsi nejlepší žačka tady v chemii, a tak jsem si říkala, že..” kývla k němu. „..bys mohla doučovat Noaha.” udělalo se mi zle jen z toho jména.

„Jeho?!” vykulila jsem na ni oči a ukázala prstem na něho.

„Ano, je s tím problém?”

„Ano, je s tím problém?” zopakoval to i on a nahodil ten jeho flirtujicí kukuč.

Nadechla jsem se a vydechla. „Je.” řekla jsem. „Vždyť.. vždyť se nic nenaučí. Paní učitelko, vždyť on ani neumí spočítat dva plus dva, natož aby tady počítal rovnice   s chemickými prvky!” odsekla jsem.

„Budeš to mít započítané do přihlášek.” řekla a já jsem ztuhla. „To se hodí, ne?” zvedla jedno obočí a její brýle spadly níž na nos, a tak si je musela prstem narovnat.

„J-jasně. T-to se hodí.” naštvaně jsem polkla.

To už je vydírání, ne? Nemůžete jen tak někomu vnutit toho nejhoršího studenta na škole a ještě mu vyhrožovat, že to bude mít v přihláškách na vysokou školu?!

„Takže platí. Dobře, děkuju moc.” usmála se na mě a pak i na Noaha.

Nasupeně jsem přikývla a odešla do své lavice. Naštěstí, že vedle mě nikdo neseděl, jinak bych už opravdu vybuchla. Pozdě.
„Takže…?” svezl se na židli Noah.

Naštvaně jsem se na něho otočila. „Takže nic.”

„Co? Máš mě doučovat!” rozpřáhl ruce.

„Dám ti nějaký materiály a ty se to naučíš sám, není to až tak těžký.” začala jsem listovat sešitem.

„No to teda ne, holčičko.” zavrtěl hlavou a posunul se blíž ke mně.

Ucouvla jsem. „Neříkej mi tak.” odsekla jsem, ale on pokračoval. „Máš mě doučovat, což znamená, že mi to máš vysvětlit.”

„No vidíš, jak jsi chytrej.” podívala jsem se na něho. „První krok.” ušklíbla jsem se a dál listovala sešitem.

„Já jsem chytrej! Jen..jen ne na chemii.” pokrčil rameny a opřel se o opěradlo židle.

Našla jsem v sešitě dobré procvičovací cvičení, a tak jsem začala přepisovat. Když jsem ho dokončila, dala jsem mu vytrhnutý papír před nos. „Tady máš. Přines mi ho zítra.” usmála jsem se           a dala mu ho do ruky.

„Ne.” vrátil mi ho. „Nebudu se učit sám! Doteď jsem to dělal a dopadlo to takhle. Propadám.”

„Já tě ale doučovat nebudu!” vykulila jsem na něj oči.

„Ne?” povytáhl jedno ze svých hnědých hustých obočí a zvedl ruku. „Paní učitelko? Elizabeth nespolupracuje a…”

„Dobrý, dobrý!” dala jsem mu ruku dolů. „Dneska po škole v knihovně.”