Dvě Strany

63. - Noah

Sometimes two homes are better than one
                                                 - James TW

„Sand, nemůžem se odstěhovat k otci!" zavrtěl jsem hlavou.

„A co chceš jinýho? Chceš do děcáku? Nikam jinam nemůžem, Noahu. Nikoho jinýho nemáme." zase se jí oči zalily slzami.

Měla pravdu. Opravdu jsme nikoho neměli. Ani jeden z rodičů neměli sourozence. Rodiče od otce nás neměli
v oblibě a matka už žádný neměla.

„Tak si najdeme nějaký byt."

„Na to nemáme, Noahu." zavrtěla hlavou.

Povzdechl jsem si. „Projdu si to v hlavě, ano? Hlavně nevolej otci." upozornil jsem, zvedl se, uklidil nádobí a zavřel se do svého pokoje.

Nemohl jsem spát. Hlavou se mi pořád vířily možnosti, které můj mozek přijal nebo odmítl. Věděl jsem, že v tomhle domě nemůžeme zůstat. Věděl jsem, že za pár dní, hodin, minut může zavolat sociálka a prostě nás vystěhovat.

Ale já nechtěl. Neměl jsem náladu něco řešit. Celej život jsem něco řešil. Něco zachraňoval a stejně to bylo k ničemu, protože jde teď zase všechno do háje.

A tak to přišlo. Další den ve škole mi zvonil telefon s neznámým číslem. Přihlásil jsem se. „Můžu na záchod?" zeptal jsem se a učitelka mě pustila.

Když jsem zavíral dveře, uviděl jsem Beth zmatený výraz. Věděla, že nikdy
o hodiny na záchod nechodím, tohle bylo ale důležitý.

„Lewis, prosím?" zvedl jsem hovor, když jsem se zavřel na záchodě.

„Dobrý den, tady sociální péče New York, chtěli bychom si s vámi promluvit." ozval se ženský hlas.

„Spusťte." sedl jsem si na zavřený záchod.

„Vaše matka je na dobu neurčitou
v léčebně. A jak jsem se dozvěděla vaše rodiče jsou rozvedení a váš otec bydlí
v Austinu, je to pravda?" zeptala se.

„Ano, je." přikývl jsem se zatnutou čelistí.

„Přesun k němu by měl být v nejbližší době. Nejlépe hned zítra nebo pozítří, abyste se sestrou zabydleli v nové škole." slyšel jsem v jejím hlase úsměv.

Už jsem chtěl přikývnout, ale nedalo mi to, a tak jsem se zeptal: „Není nějaká jiná možnost?"

„Jen dětský domov a to bych vám spíš doporučila jít k otci."

„Dobře, děkuju. Vystěhujeme se, co nejdřív. Máme to pak někam nahlásit?" ještě jsem se zeptal.

„Ano, prosím. Zavolejte sem. Děkuju a na slyšenou!" rozloučila se.

„Na slyšenou!" rozloučil jsem se taky
a hovor típnul.