Dvě Strany

20. - Elizabeth

„But if you never try, you'll never know"
                                                        - Coldplay

„Takže teď nás čeká nejoblíbenější část večera.” ohlásil trenér a všichni napnuli uši.

S Noahem jsme se vzdálili od parketu. Pořád propletené prsty, ale ani jednomu to nevadilo.

„Vyhlášení nejlepšího fotbalisty!” prohlásil a všichni zaječeli.

Podívala jsem se na Noaha, pak na naše propletené ruce a nadechla se. Tenhle okamžik by si můj mozek ani z legrace    v minulosti nevymyslel. Držet se za ruku s Noahem Lewisem a hrát s ním před jeho tátou, že s ním chodím. Hah.

„Jako každý měl tento talentovaný kluk své pády. Ale stejně přeskočil všechny ty překážky a dostal se na toto místo, o které minule přišel kvůli Nathanovi Drewmanovi.” zasmál se a všichni opět zaječeli. „Jsem hrdý na to, že za nejlepšího fotbalistu tohoto školního roku můžu prohlásit Noaha Lewise.”

Jeho stisk povolil. Byl překvapený? Jak by mohl. Vždyť to bylo snad jasný, ne?

Pustil mou ruku a pomalu se prodíral lidmi k trenérovi.

Trenér mu potřásl rukou a vytáhl něco z kapsy. „Jako každý rok tu máme i pro fotbalistu dárek.” řekl trenér a Noah se zazubil do publika.

Trenér mu předal obálku a Noah poděkoval. „Chceš ještě něco říct?” zeptal se ho trenér.

Noah s pokrčenými rameny přikývl. „Děkuju.” řekl už do mikrofonu. „Děkuju moc za tohle…ocenění?” zasmál se. „Tenhle rok byl opravdu hektickej. Snažil jsem se, co nejvíc, abych se vyrovnal Nathanovi Drewmanovi.” jeho pohled se zabodl do mého. „Hodně mi tenhle rok dal. Skvělý lidí kolem sebe,..” rozpřáhl ruku. „..stýpko na vysokou, na kterou jsem se chtěl jako malej dostat a taky svojí vysněnou postavu.” poplácal se po břiše a všichni se zasmáli. „Jen chci prostě poděkovat všem, se kterými jsem strávil tento rok.” poslal do publika vzdušný polibek a rozloučil se.

Prodral se lidmi až zase ke mně. „Tys to nečekal?” zeptala jsem se.

„Nevím.” pokrčil rameny, úsměv pořád nasazený na tváři.

„Co tam máš?” kývla jsem k obálce v jeho ruce.

„Podíváme se.” roztrhl obálku a vytáhl z ní papír. Podíval se na něj. „Tomu se říká dobrej dárek pro fotbalistu.” uchechtl se a otočil papír čelem ke mně, abych si ho mohla přečíst. Opravdu to nebyl moc dobrý dárek. „Hmm, ale tak aspoň se najíš.” uchechtla jsem se.

„Ale no tak! Každý ví, že Roadtrip je ta nejlevnější restaurace a moc dobrý recenze na jídlo to nemá.” zavrtěl hlavou.

Pokrčila jsem rameny. „Můžeš to aspoň zkusit.”

S úsměvem se na mě podíval, vzal mě za ruku a odtáhl k panu Lewisovi, kde jsme měli pití. „Gratuluju.” sevřel Noaha v objetí pan Lewis a Noah nevypadal, že by se mu to moc líbilo, a tak jsem zasáhla. „Měla bych jít domů.” řekla jsem a pan Lewis sevření povolil. „Svezu tě.” nabídl se Noah, ale já zavrtěla hlavou. „Ne, projdu se.”

„Ne. Aspoň tě doprovodím.” zavrtěl hlavou a já jsem nemohla nic dělat než přikývnout.

„Půjdu s vámi k autu.” řekl pan Lewis a oba jsme přikývli.