Dvě Strany

19. - Noah

„Knowing my fate is to be with you"
                                                            - ABBA

Došel jsem do tělocvičny, kde už se to hemžilo všelijakými lidmi. Zdravil jsem se s různými kluky, jejich rodiči, až jsem došel k otci a Beth. „Gratuluju!” poplácal mě po zádech otec a já se jen polovičatě usmál a otočil se k Beth. „Smím prosit?” napřáhl jsem ruku.

Začala hrát písnička Slow dancing in a burning room od Johna Mayera. Beze slov přijala moji prosbu a já jsem ji vtáhl mezi ostatní páry. Vzal jsem ji kolem pasu, ona mě kolem ramen. Chtěl jsem se jí podívat do očí, jenže měla pohled určený jen pro podlahu.

Houpali jsme se jen ze strany na stranu, takže o tanec nešlo. „Beth?” zkusil jsem.

„Noahu?” podívala se na mě a já se usmál. „Nic.” zavrtěl jsem hlavou a ona zvedla jen koutek a pohled zase upřela na podlahu.

„We're slow dancing in a burning room"

„Asi nemáš moc dobrý vztah s…tátou, že ne?” zeptala se najednou a já jsem byl tak rád, protože jsem se mohl podívat do těch jejích krásných očí. „Ne.” zavrtěl jsem hlavou. „Ehm, promiň, že jsem řekl, že jsme spolu, on..je to s ním složitý.”

„Máš dvě minuty na to mi to vysvětlit.” kývla k reprákům a mě překvapilo, že věděla, že má takhle písnička 4:02 a že počítá, kolik minut už jsme utančili.

„Dobře.” povzdechl jsem si. „Když Sandře byly čtyři roky už s náma nebydlel. Prostě odešel a matka se o nás musela starat sama. Mě v té době bylo šest, takže jsem to prožíval dost jinak a chvílema jsem to nechápal.
Když mi bylo deset, přijel za náma. Sandra ho objímala a pořád mu říkala, jak jí chyběl a takovýhle věci. Já jsem si ho ale pamatoval jako toho špatného. Jako toho, který nás tu prostě nechal a odjel si bez vysvětlení na čtyři roky pryč. Myslel jsem si, že u nás zůstane. Jenže další ráno zmizel a my ho dalších šest let neviděli. Pamatuju si na to, jak Sandra brečela. Panebože, pořád to mám před očima.” zavrtěl jsem hlavou. „A teď si přijede. A stejně zítra ráno zmizí. Možná už dneska večer.” pokrčil jsem rameny.

„Chápu tě.” přikývla a mě to překvapilo. „Opravdu?”

„Opravdu.” usmála se a já jsem slyšel, jak se písnička mění ve Waterloo od Abby. „Tak jdeme slavit pořádně, ne?” poplácala mě po ramenou.

Nechtěl jsem ji pustit. Moje ruce, jako by seděly do jejích boků. Jako by moje nohy, moje celé tělo chtělo celou noc tancovat jen s ní. Nakonec jsem ji ale pustil. „Neříkala jsi, že odejdeš v šest?” poukázal jsem na hodiny - 19:30.

„Říkala.” pokrčila rameny. „Ale začalo mě to bavit.” uculila se, vzala mě za ruku a začala zběsile tančit do rytmu hudby.