Dvě Strany

24. - Elizabeth

„But if you never try, you'll never know"
                                                      - Sam Smith

„Takže najdu elektronegativitu určitých prvků, které pak od sebe odečtu a vyjde mi určitá chemická vazba?!” opakoval Noah pořád dokola a zdálo se, že už to chápe.

„Jo! A mám tady hned na to jedno cvičení.” zazubila jsem se a poslala mu papír s cvičením na chemické vazby.

Byla jsem šťastná, že jsme se konečně někam dostali. Sice to ještě nebyl nejvyšší level, ale aspoň už se počítá.
Hned se do vyplňování pustil a za pár minut ho měl hotové. „Hmm, rychlost.” usmála jsem a zkontrolovala cvičení.

Přikyvovala jsem na každý správný výsledek a…bylo všechno správně. Poslala jsem mu papír zpátky. „Myslím, že jsi našel cestu.” zazubila jsem se a on si oddechl. „Tohle mě baví.” ušklíbl se.

„Když ti něco jde, vždy tě to baví.” pokrčila jsem rameny.

„To je pravda.” uznal.

„Takže zítra trošku pokročíme.” usmála jsem se.

„Ale no ták!” rozpřáhl ruce.

„Co no tak? Vždyť jsme u chemie druhého stupně základky!” vykulila jsem oči.

Povolil a ušklíbl se. „Máš dneska čas?” zeptal se.

„Ne, proč?”

„Když nemáš čas, proč se ptáš?”

„Takže mi to neřekneš?” ušklíbla jsem se, ale pak se zarazila.

Flirtovala jsem s ním? Panebože, jen to ne. Nebyla jsem jako ty ostatní holky, který ho chtěli jenom do postele. Nebo i na něco víc? Nevím, v tomhle jsem se nevyznala. Prostě jsem byla na tý druhý straně, kde jsem jen tak pokukovala a říkala si, jak nemaj šanci nebo mají, ale jsou prostě naivní.

„Neřeknu.” zakroutil hlavou, jako by to vůbec nevyznělo jako flirt.

„Okey, tak čau.” mávla jsem a už jsem byla půl metru od stolu.

Možná jsem čekala, že na mě ještě zavolá a bude mě prosit, abych si ten čas pro něj udělala. Protože asi kdyby mě prosil, tak bych povolila. Vlastně jsem ten čas měla, tak proč jsem neřekla jo? Proč jsem prostě ještě ty dvě hodiny nestrávila s ním? Možná bych se i dozvěděla, kam by se mnou chtěl jít. Co když měl něco v plánu?

Bylo tolik otázek, které mi až do večera hrály v hlavě a já se jich nemohla zbavit. Byla to jako nějaká sonáta. Nebo prostě písnička, kterou umíte nazpaměť, a když ji někdo zahrál, tak vám pak hrála celý den v hlavě. I ve snech.