Dvě Strany

21. - Noah

„Why don't you talk to me?" - Montell Fish

Otec se s námi rozloučil a odjel. Nevím kam. Jestli domů nebo jestli si tu našel nějaký hotel. Neřekl to. Mě to ale bylo jedno, protože jsem chtěl jen trávit čas    s Beth.

V měsíčním světle vypadala snad ještě líp než předtím v tělocvičně. Sice už vlasy měla rozcuchané ze všech těch tanců, sice už tričko měla trošku propocené, ale pořád vypadala krásně.

„Nevěděla jsem, že jsi byl druhý nejlepší fotbalista po bráchovi.” nadhodila téma. Koukala se do země. Styděla se?

„Teď už nejsem.” pokl jsem.

„Haha.” drkla mě do ramene.

„Nikdy jsem ho neměl moc v oblibě.” řekl jsem.

„To on tebe taky ne. Patří do té druhé skupiny.”

„Jsou nějaké skupiny?” povytáhl jsem obočí.

„No jasně. Ti, co tě nesnáší a ti, co tě milují. Většinou do té druhé skupiny spadají holky.” pokrčila rameny.

„Aha. A ty jsi v jaké?”

„Rozhodně v té, kde tě nesnáší.” řekla, jako by to snad bylo jasný.

„Dobře.” kousl jsme se do rtu.

V tu chvíli mě trošku v hrudi zabolelo. Věděl jsem, že jsem nebyl její oblíbenec. Ty slova mi pořád hrály v hlavě, ale pak když je člověk řekne nahlas, uvědomí si to víc.

„Jak se mu vlastně daří?” zeptal jsem se.

„Ani nevím.” pokrčila rameny.

„Nemáte dobrej vztah?”

„Máme.” vyhrála, ale hned se opravila: „Měli jsme.” polkla.

„Co se změnilo?”

Ušklíbla se. Nechtěla se svěřovat. Chápal jsem to, ale zároveň mi to nedalo. Nejen ze zvědavosti, ale i z toho, že to nebylo fér vůči mě. „Taky jsem ti řekl o tátovi.”

„No jo, no jo. Změnilo se…asi se změnil pohled na svět.” řekla. „Moje rodina taky není úplně dokonalá. Vždycky si to neuvědomovala a začala si to uvědomovat až před půl rokem, když…”

„Když?“

„Když můj teď už bejvalej začal chodit s tvojí sestrou.”

Ou. „J-Josh je tvůj…Josh?” koktal jsem a začal jsem se chechtat. Když jsem si pak ale všiml jejího výrazu přestal jsem. „To není možný, ne?”

„Je. Proč by nebylo?” svraštila obočí.

„Vždyť Josh je…takovej, nevím! Prostě ty jsi úplně jiná.” vrtěl jsem nevěřícně hlavou.

„No právě, jsem jiná, a proto si taky našel jinou.” řekla a já jsem viděl v jejích očích slzy.

Zastavil jsem a vzal ji do náruče. Nejdřív se chtěla vymanit, ale pak se objetí poddala.

Vzlykala tak dlouho než jsem neměl promočenou košili. „Promiň.” otřela si nos.

„V pohodě. Já-” nedokončil jsem větu. Nemohl jsem. Nevěděl jsem, co říct.

„Jsem v pohodě.” napřímila se.

„Opravdu?” prohlédl jsem si její obličej, který rozhodně v pořádku nevypadal.

Kousla se do rtu. „Nechci ti to vysvětlovat. Tobě ne, Noahu.” zavrtěla hlavou.

„Jasně. Až budeš mít mojí důvěru, můžeš mi to říct.” řekl jsem.

„Dobře, ale nevím, jestli ji někdy budu mít.” ušklíbla se.

Nebudu lhát, trošku mě to zabolelo. Vím, že je na v tý druhý skupině, ale teď ji chci víc. Protože ji chci převést na tu druhou stranu. Chci ji ukázat, že nejsem až tak špatný, jak se asi navenek představuju. Že mám uvnitř svoje dobro.