Dvě Strany

60. - Elizabeth

Is it too much to ask? - Niall Horan

„Ahoj!" nastoupila jsem do Nathanova auta.

„Čau! Tak jaký to bylo?!" zeptal se a vyjel.

„Bylo to... skvělý, fakt. " usmála jsem se.

„Kde jste všude byli?"

„Byli jsme všude. Prošli jsme celý město, Golden Gate a Noah mě vzal do We Are Chemicals!" zazubila jsem se.

„A to je co?" zamračil se.

„To je obchůdek chemie. Mám odtamtud tři tašky." uchechtla jsem se. Byla jsem z toho opravdu šťastná.

„To je super, El." přikývl a pak zvážněl. „Tu dobu, cos tady nebyla se něco stalo." začal.

„Něco s rodiči?" zkusila jsem.

„Ne! To ne." zavrtěl hlavou a já si trošku oddechla. „V úterý večer k nám zas přišel Josh." jen z toho jména se  mi chtělo zvracet. „Zas tě hledal a byl úplně na šrot. Zavolali jsme tedy policajty a ty ho odvezli ani vlastně nevim kam." pokrčil rameny.  „Ale každopádně mámě dneska volala Taylor.." to byla Joshova máma. „...a oznámila, že...je teď na pár týdnů,...měsíců v psychárně." řekl a já jsem trošku zkameněla, ale pocit, který jsem si myslela, že ucítím - strach, smutek, starost - jsem necítila. 

 „Asi dobře pro něj." nevěděla jsem, co na to říct. Když se se mnou rozešel, myslela jsem, že se já zhroutím a taky, že se to stalo, ale ne až tak, že bych se dostala na psychárnu. 

 „Jsi v pohodě?" podíval se na mě. 

 „A-asi jo. Byla jsem dost rozrušená, když jsem věděla, že může každou chvíli přijít k nám domů a teď...už se bát nemusim." pokrčila jsem rameny.  „Je to divný, že se vlastně kvůli mě dostal do..." 

 „Není to kvůli tobě, El. Ten kluk se v sobě prostě ztratil. A takhle to většinou dopadá. Lidi, kteří se v sobě ztratí tak moc, že se nesoustředí na nic jinýho než na sebe a na to, jestli si dáváli pozor s kým se stýkají." řekl.  „Snad to dává smysl. Říkal to náš učitel na psychologii a já jsem si nebyl jistej, jestli jsem to pochopil, takže..." trošku se uchechtl. 

 „Jo, tak z poloviny jsem to pochopila." usmála jsem se a pak do konce cesty koukala z okna.