Dvě Strany

23. - Noah

„Some things you can't tell your sister 'cause she's still too young"
                                                       - James TW

Otec si pravděpodobně našel hotel, jinak by totiž nepřišel v neděli na oběd. Ani jsem si nepamatoval, kdy jsme seděli všichni čtyři u stolu a jedli matky specialitu - brambory s fazolkami a vynikajícími steaky.

Matka na tváři měla ten nejzářivější úsměv, ale věděl jsem, že nebyl pravý.     O otci vždy mluvila špatně, když Sandra nebyla poblíž. Vždy si na něj stěžovala     a říkala, že by ho už nikdy nepozvala     do domu. Ale tak proč ho pozvala do našeho domu na oběd?!

Hned jak zazvonil zvonek, přiběhla        ke dveřím Sandra a otevřela. „Ahoj!” vykřikla a padla mu do náruče. Otec se zasmál a podíval se na mě. Byl jsem opřený o schody a koukal na tu radost     v jeho a v Sandřiných očích. Zuby nehty jsem se držel, abych se nezavřel u sebe   v pokoji a nestrávil tam celý den.

Jen jsem na něj mávl a on pochopil, že se nechci objímat. Došel do kuchyně, kde matka už seděla na svém místě. „Lorence!” zazubil se a rozpřáhl ruce.

Matka se neochotně, i když to vypadalo, že ochotně, poddala jeho objetí a pak mu nabídla místo vedle sebe.

Posadil jsem se naproti matce, abych její tvář měl pořád pod kontrolou. Sandra si sedla vedle mě.

„Tak se do toho pusťte!” řekla matka a já se Sandrou jsme si začali nabírat na talíře brambory.

„Tak co Sandro? Jak to jde?” zeptal se otec a začal se ládovat steakem.

„Jde to skvěle. Škola jde jako po másle a..mám kluka.” uculila se a já jsem protočil oči.

„No to je skvělé!” zasmál se. „Tak to mohli přijít obě vaše polovičky.” uchechtl se a matka, Sandra i já jsme ztuhli. 

„Obě? Polovičku mám jen já, otče.” řekla Sandra. „Noah si nikdy nenajde pořádný vztah.” zasmála se a já jsem polkl.

„No, Sandro, neřekl bych. Beth je skvělá dáma pro Noaha.”

Znovu jsem polkl. Nebylo mi to příjemné. Nebylo mi příjemné, jakým tónem to otec říkal.

„Noahu,..” podívala se mi do očí matka.

„Bylo to nečekaný.” začal jsem hrát           a postupně se za to nesnášel.

„Aha. Ale mohl jsi to říct.” řekla matka zklamaně a napila se vína. Ne.

„Počkej, počkej. A kdo je ta Beth?” otočila se Sandra ke mně.

„Elizabeth Drewmanová. Ta co mě doučuje.” řekl jsem a v duchu se proklínal, jak jsem o ní mluvil.

Nelíbilo se mi to. Nelíbilo se mi, že Sandra ví, kdo to je a chodí s Beth bývalým. Nelíbilo se mi, jak teď na mě koukala s otevřenou pusou. Nelíbilo se mi, jak matka teď do sebe lila už třetí sklenici vína za tohle dopoledne.

„Můžem…změnit téma? C-co třeba ty, otče, jak se máš ty?” rychle jsem se snažil změnit téma. Sandra se otočila zpátky ke svému jídlu.

„Mám se skvěle. V Austinu je spoustu zábavy. A také jsme si našel polovičku.” zazubil se a mě pomalu začal krvácet šrám na srdci. „A na podzim bude na světě další Lewis!” řekl šťastně.

Tak proto to štěstí v jeho vzhledu. Udělal si dítě. Po tom všem si udělal dítě a říká to, jako by to bylo pro nás to největší štěstí.

Sandra samozřejmě šťastně výskla. Matka se málem zakuckala vínem, ale pak se falešně usmála a poplácala ho po rameni s gratulací.

Já jsem nic neřekl. Držel jsem se ubrusu a snažil se ho nestrhnout ze stolu.
„A je to holka, takže ji konečně můžu dát svoje vysněné jméno Stephanie. Stephanie Lewisová, no není to nádhera?” prohlásil otec a já už jsem nemohl. Zvedl jsem se ze židle a odkráčel do svého pokoje.

                                    ~

Slyšel jsem, jak práskly dveře. Otec odjel. Konečně.
Byl jsem zavřený v pokoji dvě hodiny      a poslouchal jejich rozhovory, které pořád vedly buď k Sandřinu studiu, nebo k tomu dítěti a jeho polovičce Maggie.

Sešel jsem schody dolů do obývacího pokoje, kde jsem matku našel se sklenicí v ruce rozvalenou na pohovce. „Noahu! No konečně! Už je pryč, přežili jsme to.” zasmála se.

Byla opilá. Jako vždy.

Já jsem nemohl přijít opilý domů. Ona se mohla opíjet každý den, protože na to stejně další den zapomněla. Na to, že jsem ji odnesl do postele a uklidňoval ji.
Nikdy jsem to neřekl Sandře. Vlastně jsme ani nemohl. Bála by se. Jak o mě, tak o ni. Od deseti jsem si to odkládal. Vždycky jsem si říkal, že je na to moc malá, a že jí to prostě říkat nebudu. Pak se to natáhlo. Teď už sice malá není. Ale pořád je to moje mladší sestra.

„Jo. Zvládli jsme to! Tak teď pojď nahoru.” vzal jsem ji sklenici z ruky, položil ji na stůl, jednu ruku jsem ji dal pod kolena, druhou ruku na záda a zvedl ji. Zasmála se, ale nic nenamítala.

Donesl jsem ji do ložnice, kde jsem ji položil do postele a přikryl ji. Zavřela oči, a tak jsem pomalu odcházel, jenže pak se ještě ozvala: „Noahu, buď tu se mnou.” poplácala na místo vedle sebe.

Polkl jsem. Tohle se ještě nikdy nestalo. Nemohl jsem na její postel. Vlastně jsem ani nemohl do ložnice. Byl to prostor, který naháněl hrůzu. A to místo vedle ní, to prázdné místo, které tak dlouho nikdo nezaplnil, bylo ještě děsivější.

Nemohl jsem si tam lehnout, a tak jsem si sednul na zem a opřel se o postel. Matka mě začala hladit po vlasech. „Je to těžký, andílku.” z toho oslovení se mi vytvořily slzy v očích. „Ale to je život. Je to nahoru, dolů, nahoru, dolů…, i když teď jsme spíš dole, tsss.” zasmála se a pak si povzdechla. „Chci ji poznat.” usmála se. „Chci vědět, kdo tě doučuje a kdo tě dělá šťastným jako kdysi dělal mě tvůj otec.” uchechtla se. „Věřil bys tomu? Tvůj otec mě někdy dělal šťastnou, hah.” zavrtěla hlavou, přestala mě hladit ve vlasech a otočila se ke mně zády. Nic dalšího neřekla, takže pravděpodobně usla.

Vstal jsem a dal ji pusu na čelo. „Miluju tě, matko.” zašeptal jsem a šel jsem do svého pokoje.