Dvě Strany

28. - Elizabeth

„And he was in a hurry to be touching her skin" - Alec Benjamin

Bylo to zmatený. Nechtěla jsem, aby se tenhle příběh někdy dostal ven a pak jsem ho řekla člověku, kterého jsem ze srdce nenáviděla. Řekla jsem to ale člověku, kterému ale pořád moje tělo nerozumělo. Zároveň jsem ale byla ráda, že to šlo všechno ven.

Proti své vůli jsem položila svou hlavu na jeho rameno. Potřebovala jsem fyzický kontakt. Potřebovala jsem se uklidnit. „Už máš moji důvěru?” ušklíbl se a já se trošku zasmála. „Pořád není stoprocentní.” řekla jsem.

„Dobře, ale..abys věděla, jsem rád, že jsi mi to řekla. Že jsem byl první.” drkl trošku do mé hlavy.

„No jasně. Ty všude.” odfrkla jsem si.

„Promiň.” šeptl. „Promiň, že jsem to řekl.” protřel si spánky.

„Kdybys to řekl jen tátovi, nevadilo by to.”

„Ale já jsem to nikomu jinýmu neřekl!”
Podezřívavě jsem se na něho podívala. „Dobře, dobře. Otec to zmínil na rodinném obědu. Nemohl jsem to popřít.” pokrčil rameny.

„Takže jsi to řekl rodině a pak to Sandra řekla někomu, kdo to dal na Schoolchat.” shrnula jsem to.

„Tak nějak.” přikývl.

„Tak jo.” řekla jsem.

„Tak se rozejdeme.” napadlo ho po chvíli mlčení.

„Jak jako?”

„No prostě na viditelným místě se pohádáme.” řekl, jako by to bylo nic.

„Hele, ty jsi ve veřejnejch gestech profík, ale já? Já jsem jen sestra bývalýho nejlepšího fotbalisty a holka přes chemii.” řekla jsem a zvedla hlavu.

„Tak co nabízíš, holko přes chemii?” ušklíbl se.

Nevěděla jsem. Už od pohledu na to video a popisek jsem nevěděla, co dělat.
„Prostě už spolu nebudem tancovat.” řekla jsem. „A..a budem se vídat jen na doučko.”

„To se nic moc nezmění.” pokrčil ramenem.

„No tak prostě nic měnit asi nebudem.”

„A vyprchá to...?” zeptal se, i když otazník na konci nebyl jistý.

„Budeme doufat, že jo.” pokla jsem.