Návrat v čase /Louis Tomlinson//DOKONČENO/

...prolog...

Jak jsem slíbila, zde přináším prolog ke staronové povídce, doufám, že si k ní časem najdete cestu. Díky za vaši podporu, s ní vím, že má smysl pokračovat ve vedení tohoto účtu. Miluju vás! ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * 

Měla jsem krásné dětství. Moc ráda na něj vzpomínám. Přestože skončilo dřív, než vlastně vůbec začalo, nemohla jsem si přát nic lepšího. Léta před oním velkým zlomem bych nikdy a za nic na světě nevyměnila...

Pocházím z Francie, oba mí rodiče se tam narodili, ač já strávila prvních deset let svého života v Anglii. Mým domovem bylo malé klidné městečko jménem Doncaster. Vše na něm přišlo mým dětským smyslům a nezlomné fantazii kouzelné. Doslova.

Naši se brali z velké lásky asi po 7leté známosti. Ani je nenapadlo se z Francie odstěhovat, jenže rok před mým narozením zemřela teta, žijící za mořem. A jelikož byla má mamka její jediná příbuzná, spolu s tatínem tam odjeli. Původně chtěli jen zařídit vše kolem závěti a pozůstalosti a vrátit se zpět, jenže rok se s rokem sešel a oni se tam zabydleli. Když jsem se navíc v roce 1992 narodila já, padlo rozhodnutí zůstat v Anglii natrvalo.

Doncaster byl pro mě střed světa. Nedokázala jsem si představit místo krásnější, přívětivější, bylo nemyslitelné, že bych jednou měla žít někde jinde.

Ovšem člověk míní, osud mění.

Krátce po dosažní mých prvních kulatin dostal taťka lukrativní pracovní nabídku právě z Francie. Dlouho s mamkou rozebírali všechny možnosti, až se nakonec rozhodli. Nejhůř, jak tehdy z mého pohledu mohli.

Z Anglie se odstěhovat.

Pro mě přišlo nejstrašnější období života. Musela jsem se rozloučit se školou, přáteli, ale hlavně se svým nejlepším kamarádem. Jmenoval se Louis a narodil se jen o 3 měsíce dřív než já. Bydlel v sousedství a my dva byli nerozluční. Spolu jsme zažívali všechno, jeho dodnes nazývám svou první dětskou láskou. Však to znáte. Vodění se za ruce, pusinky na tvář, společné hry na pískovišti. Dokonce jsme nastoupili i na stejnou základní školu a nikoho nepřekvapilo, že jsme prostě museli sedět spolu.

Jasně si pamatuji den, kdy jsem mu oznámila, že se stěhujeme. Jen se na mě tak vyčítavě podíval, což mou dětskou dušičku zranilo ještě víc. Nechtěla jsem odjíždět, toužila jsem udělat rodičům scénu a odjezd jim rozmluvit. Ale nešlo to. Na to jsem je moc milovala.

„Jednou se uvidíme," pošeptal mi Lou a upřel na mě ta svá zářivě modrá kukadla. Byla, stejně jako má, plná slaných slz. Jediných svědků našich zborcených dětských snů. „Slibuju."

Do ruky mi vtiskl svého oblíbeného plyšáka, zářivě oranžovou usmívající se mrkev, dal mi pusu na tvář a s nešťastným máváním sledoval, jak se mu naše auto vzdaluje. Já však neměla sílu otočit se a naposledy se na něj podívat. Zmizel mi ze života a už tehdy jsem v koutku duše tušila, že tohle je konec. Dopisy po prvním roce ustaly, a i když mi bylo stěží 11, moc dobře jsem si uvědomovala, o co jsem přišla. A to bolelo.

Nyní, ve svých 20, vím, že dětství sice skončilo, ovšem něco jiného začíná....

* * * * * * * * * * * * *

Poznámka autorky: Je to příběh z roku 2012, tudíž se přeneseme na začátky 1D, nedivte se proto, prosím, že jsou tam kluci mladší a určité věci nesouhlasí s tím, jak se vyvinuly do přítomnosti =) Kdybych však přepracovávala roky, myslím, že bych se do děje jen zamotala, a tak jsem se rozhodla dobu ponechat. Snad mi prominete =)