Návrat v čase /Louis Tomlinson//DOKONČENO/

...část čtrnáctá...

Krásné středeční odpoledne! Nový díl oddychového románu je zde, doufám, že pokud jste třeba měli náročný den, aspoň trošku se u něj odreagujete =) Díky znovu za to, jak skvěle jste příběh přijaly, moc to pro mě znamená...

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Při snídani se probíraly plány právě začínajícího dne. Děvčátka si poručila výlet do ZOO, na nějž jsem se velmi těšila. Vzpomínky v mé paměti již vybledly a já se nemohla dočkat, až je znovu oživím. A s lidmi, na nichž mi neskutečně záleželo.

Střelila jsem nenápadným pohledem po Louim. Soustředěně přežvykoval sousto lívanců, civěl do talíře a zdálo se, že veselou konverzaci, probíhající u stolu, v nejmenším nevnímá. Možná se topil ve stejných rozpacích jako já. Jestliže mu došlo, že jsme spolu... ehm... strávili noc...

Po jídle holky stále ještě koukaly na pohádku, a jelikož venku krásně svítilo slunce, vytáhla jsem si na trávník deku a spokojeně se na ní uvelebila. Stín stromů mi poskytoval útočiště před ostrým světlem, přesto jeho listoví propouštělo přesně tolik hřejivých paprsků, abych necítila chlad.

„Můžu s tebou mluvit?" objevil se tam znenadání Louis.

„Jasně," odsedla jsem a uvolnila mu tak místo. Nemusím snad zdůrazňovat, jak splašeně se mé srdce opět zachovalo.

„Proč jsi ráno tak rychle zmizela?"

Tohle téma jsem sice očekávala, nicméně ne tak brzy. Co bych mu asi měla říct? Pravdu? Nebo jen poloviční pravdu?

„Bylo mi to trapné," kuňkla jsem po chvilce, během níž prostor okolo naplňoval jen harmonický zpěv ptáků.

„Trapné?"

„Ano," sepjala jsem ruce v klíně a sklopila k nim zrak. „Měla jsem se prostě v noci sebrat a jít spát k sobě, místo abych ti takhle okupovala postel."

Louisovi se evidentně ulevilo. „Tak v tomto ohledu ti trapně být nemusí. Kdyby mi to vadilo, vůbec bych pro tebe do pokoje nepřišel."

Měla jsem špatné svědomí, protože jsem mu z jedné části lhala, ale na druhou stranu... Co jsem asi měla dělat jiného? Riskovat ztrátu znovu se rodícího přátelství jen kvůli vlastním pocitům, za něž si vlastně můžu sama? Ne. Neměla jsem na to právo.

„Zdá se mi, nebo je v tom ještě něco víc?"

Vyděšeně jsem k němu zvedla obličej. Jistě průhledná jako duch. „Proč myslíš?"

„Ani jako dítě jsi neuměla lhát," posunul se o kousek ke mně. Jeho paže se jen letmo otřela o mou, přesto jsem div nenadskočila a přímo na místě nelehla popelem.

Dýchej, Elis, dýchej...

„Dobrá," zamumlala jsem nakonec. Něco jsem mu na to říct musela, chtěla-li jsem, aby toto téma opustil. „Hm, asi v tom roli sehrála ta má stydlivost. Nikdy bych si ani nepomyslela, že se jednou probudím ve tvé posteli..." Až pozdě jsem si uvědomila, jak to vyznělo. Zrudla jsem a začala breptat. „Jako že budu v noci u tebe. Spát. No-," naštěstí mě Lou vysvobodil, jemně mě přerušil a šeptnul: „Vím, jak to myslíš."

Vděčně jsem se na něj usmála, v hrudi se mi opět rozezněly zvony. Jestliže tuto cestu rychle neopustím, bude mít nedozírné následky.

„Ale mně se líbilo, když jsem ráno procitl a tys byla vedle mě..." vypadlo z něj najednou a já v tu ránu pustila všechno z hlavy. Kdyby se mě někdo v tom momentu zeptal na jméno, nevěděla bych.