Návrat v čase /Louis Tomlinson//DOKONČENO/

...část patnáctá...

Halóóóó, drazí milovaní, další část příběhu určeného k odreagování je tu, pevně doufám, že u něj vypnete, pousmějete se a uvědomíte si, jak je život vlastně super... =) Miluju vás za to, s jakou radostí mou tvorbu přijímáte, moc si toho cením. Děláte mi celou tuto pozemskou pouť zase o něco hezčí a výjimečnější ♥ A to vám NIKDY NEZAPOMENU!

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Po obědě jsme nádobí společnými silami sklidili a rozprchli se do pokojů připravit na výlet. Všeobecné veselí se nad námi drželo jako hutný mrak plný letní přeháňky.

„Ty, Elis, co se to mezi vámi děje?" uhodila na mě znenadání mamka, zatímco jsem stála před skříní a s hloubavě nakrčeným obočím vybírala vhodné oblečení.

Jakmile však ona slova zazněla, úplně jsem zkameněla. No, to mi ještě scházelo...

„Mezi námi?" zalapala jsem po dechu a pro jistotu ke svému rodiči zůstala zády. Znala mě dobře. Kdybych jí dovolila pohled do své tváře, všechno okamžitě pozná. A to jsem nesměla připustit.

„Nedělej, že nevíš. Tebou a Louisem."

Zhluboka jsem se nadechla. Skvělé. Když si toho všimla ona, musí to být jasné i všem ostatním!

Samozřejmě jsem se k tomu nehodlala přiznat bez boje, když o něco šlo, zvykla jsem si bránit, proto jsem se naoko nevzrušeně začala vymlouvat. „Nic se mezi námi neděje."

„Ale no tak," stanula mi za zády a dlaně opatrně položila na ramena, „znám tě snad lépe, než se znáš ty sama. I když se moc snažíš v jeho blízkosti chovat normálně, mě neobalamutíš. Jsi moje dcera."

Hráz mé sebeobrany se k zemi zhroutila velmi rychle. „Nevím, co to se mnou je," otočila jsem se k ní a padla jí kolem krku. „Mám pocit, jako bych na Louiho najednou nekoukala jako na kamaráda. Jenže jak by se to mohlo stát? Jsem tu teprve 2 dny..."

„Holčičko," pohladila mě po vlasech, „city nemají logiku. Hledala bys ji tam marně. To si pamatuj..."

„Ale co mám dělat?" houkla jsem s naprostým zoufalstvím.

„Nechat tomu volný průběh..."

Tak to bylo to poslední, co bych čekala. „Prosím?"

„Přesně tak," přikývla sebejistě, „nech to plynout. Za pár dní všechno uvidíš jasně. Pak teprve se budeš moci rozhodnout, co podnikneš dál."

„Stejně vím, jak to dopadne," povzdechla jsem si a pozornost znovu zaměřila na skříň. „Budu napořád jen kamarádka z dětství, nic jiného si ani nepřipouštím. A vlastně i za to bych měla být vděčná. A budu, jen... to teď celé bolí."

„To nemůžeš vědět," obdařila mě spikleneckým zamrkáním. „Na Louim je vidět, jak je ve tvé blízkosti šťastný."

„Jo, vrátila se mu kamarádka," na poslední slovo jsem dala zvláštní důraz, ačkoli se moje dušička pomaloučku rozpadala v prach. „Navíc, jeho si snad ani nejde představit zasmušilého."

Víc už jsme o tom nemluvily, hrozilo totiž, že se rozpláču. ZASE. A koneckonců... Mamka věděla, že pokoušet se na mě tlačit nemá žádnou cenu.

...

Z domu jsme odešli asi okolo 2. Cesta autem do ZOO netrvala ani 20 minut, takže než jsme se nadála, vystupovali jsme na parkovišti do slunečného a teplého odpoledne.

„Jsem zvědavá, jak se zahrada za těch 10 let změnila," pronesla jsem spíš pro sebe, ovšem k mému překvapení to slyšel Louis.

„Bude se ti moc líbit," mrknul na mě a skoro to vypadalo, jako by mě chtěl vzít za ruku. Vztahoval totiž paži, než to však stačil udělat, vpadla mezi nás Daisy a vložila své malé dlaně do našich. S bezelstným úsměvem a kukadly plnými zářivých jisker.

Něžně jsem se na ni usmála a vykročila za našimi maminami ke kase.

...

Užili jsme si nádherné odpoledne, opravdu. Přesto, že nás párkrát odchytily fanynky a kolem se tak strhlo hotové boží dopuštění. V tu chvíli jsem konečně na vlastní oči viděla, jaký život Lou vede. Srdíčko mi pro něj začalo bušit snad ještě silněji. A proč?

Z jednoho prostého důvodu. Stačilo sledovat, jak úžasně se k těm holčinám chová, a byla jsem ztracená. Totálně.

V 6 večer jsme zakotvili v malé restauraci v centru města, abychom ulevili unaveným nohám. Děvčátka dřímala, dokonce ani obrovský zmrzlinový pohár jim z tváří únavu nesmazal.

„Jak si zatím pobyt v Doncasteru užíváte?" usrkla Jay horkého espressa a přejela nás vyčkávavým pohledem.

„Je to úžasná dovolená," usmála se moje mamka a lokla si pomerančového džusu. „Děkujeme, že jsme mohly přijet. Moc se nám po vás stýskalo."

„To já děkuju, že jste opravdu přijely," natáhla Louiho mamku ruku a jemně ji té mé položila na paži. „Chyběly jste nám..."

„Musíte přijet na střídačku i vy za námi," pokračoval můj rodič zvesela, ačkoli jsem v jejím hlase postřehla lehký záchvěv dojetí. A já v dané chvíli málem upustila sklenici s colou. Ta nabídka byla tak nečekaná....

„Ve Francii se vám bude líbit!"

Skoro jsem se z té bytelné dřevěné židle skácela. Jasně, mělo mi dojít, že něco takového padne, ale v tom sledu posledních událostí se mi to úplně vykouřilo z hlavy.

Vážně jsem byla vděčná, že se u nás v onom momentě objevil číšník a nebezpečně se rozvíjející konverzaci utnul ještě v zárodku.

...

Cestou zpátky holky na zadních sedadlech usnuly. Přesně jak jsem předpokládala v restauraci. Byl to zkrátka náročný den pro nás všechny.

Jakmile jsme zastavili před domem Tomlinsonových, vzal Lou do náruče Phoebe a já se natáhla k Daisy. Lottie s Fizz se probraly samy, a byly tudíž schopné dojít dovnitř, ovšem dvě nejmenší stále spaly jako andílci.

Opatrně jsem ji chytila kolem pasu a vytáhla ji z auta. Instinktivně mě ručkama objala kolem krku, ovšem oči ani na škvírku neotevřela.

„Ukaž, já ji vezmu, musí pro tebe být těžká," zašeptala má mamka, ale já s úsměvem zavrtěla hlavou. „To je dobrý, zvládnu to..."

Následovala jsem Louiho do prvního patra a v dětském pokoji Daisy uložila do postele. Sundala jsem jí jen bundičku a boty a přikryla ji peřinou.

Potichu jsme za sebou zavřeli dveře, na chodbě popřáli dobrou noc zbylým dvěma holkám, a jakmile za sebou zabouchly, rozhostilo se kolem nás ticho.

„Doufám, že sis odpoledne užila," promluvil po chvíli.

„Jak by ne," zvedla jsem k němu obličej, „bylo to super."

Už otevíral pusu, když se zespoda ozvalo: „Lou? Prosím, mohl bys sem jít?"

Chvilku se na mě upřeně a úplně bez hnutí díval, pak se omluvně usmál a rozběhl se ze schodů do přízemí.

Z hrdla mi vyšel tichý povzdech. Jak tohle celé asi bude pokračovat?

Donutila jsem nohy silou vůle k pohybu a zaplula do koupelny. Tam jsem pustila ledovou vodu a opláchla si obličej.

„No, holka, ty vypadáš," oslovila jsem svůj odraz v zrcadle. „Se divím, že Louise pokaždé nevylekáš..." Jo, měla jsem „seberýpavou" náladu. To ovzduší, panující kolem nás při každém setkání, se na mně asi trochu podepsalo.

Bez váhání jsem se následně vrátila do pokoje a převlékla se. Jelikož bylo teprve 8 hodin, ani mě nenapadlo jít do postele. Navíc, vůbec se mi nechtělo spát.

Právě když jsem si přes ramena přehazovala dlouhý svetřík, jsem uslyšela, jako by něco malého dopadlo do okna. A znovu. Byly to ostré zvuky, ovšem s malou razancí, aby se skleněné tabulky nerozbily.

Zmateně jsem přešla na druhou stranu pokoje a okno otevřela. Dole na trávníku, v záři zapadajícího slunce, stál Lou.