Návrat v čase /Louis Tomlinson//DOKONČENO/

...část dvacátá čtvrtá...

Krásné odpoledne! Potřebujete se odreagovat? Že ano? Jééé, tak jsem s novým dílem NÁVRATU přišla akorát včas! =D Díky za neutuchající podporu, moc pro mě znamená, a doufám, že se i tato část bude líbit minimálně stejně, jako se líbily předchozí... =) V závěru mám pro vás pár zpráv a prosbiček, tak se připravte =D

Enjoy it!

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

„Co..." začala jsem, ale totálně se mi zlomil hlas. Jeho slova rezonovala celou mou lebeční dutinou, vyplňovala každou buňku v mém těle. Sama jako by vibrovala životem.

„Slyšelas," rozhodil poraženě ruce, „miluju tě."

Nasucho jsem polkla. Knedlík v krku nahradilo struhadlo, celé mé zorné pole se proměnilo v nezřetelný rozmazaný flek. Nejradši bych se zlomila jako stéblo trávy ve větru a propukla v nekonečný pláč.

„Je dost brzo na to, abys řekl něco takového," namítla jsem slabě, můj hlas zněl spíše jako poslední skřek umírajícího zvířete.

„Brzo?" zvedl pobaveně obočí. „Když znáš někoho tak dlouho, jako znám já tebe, stačí málo."

„Už nemůžeš říct, že mě znáš... Vždyť jsme se neviděli 10 let!" Přiznávám, asi se o mě pokoušel hysterický záchvat. „Po dvou dnech je prostě nemyslitelné a naprosto absurdní pronést něco takového! Změnila jsem se. Oba jsme se změnili!"

Na jednu stranu jsem se tak vehementně bránila určitě proto, že jsem to uvnitř cítila stejně. Ač jsem si to ještě takhle definitivně nepřiznala. Byla jsem do Louise prostě blázen. Totální. A stačilo pár dní. Během pouhých několika hodin se smazala celá ta dlouhá léta odloučení, existovali jsme zase jen my dva.

„Proč si to nechceš připustit?" Vmžiku stál u mě a naléhavě mě pažemi objímal kolem pasu. „Jsi úžasná a už v době našeho dětství jsi pro mě byla tím nejdůležitějším člověkem. A včera jsem zjistil, že se to nezměnilo. Snad jen... Dětská náklonnost přerostla v něco krásnějšího..." Ztichl a jen na mě s očekáváním hleděl. Jeho obličej se ke mně znovu přibližoval, rty mě doslova hypnotizovaly.

Nadechovala jsem se právě k odpovědi, když se znenadání rozletěly dveře do Tommovy ložnice. Jako uragán se k nám vřítila Eleanor. Jistě, kdo také jiný... Život má skutečně nenapodobitelný smysl pro humor.

„Oh, promiňte, netušila jsem, že tu Lou není sám," zarazila se a přes rameno svého přítele se na mě frustrovaně mračila.

„To nic, stejně jsem na odchodu," zasípala jsem, naposledy k němu zvedla zrak a poté z ložnice rychle odešla. Ani na chodbě jsem nezpomalila, hnala jsem se po schodech dolů, potřebovala jsem se od těch dvou zkrátka dostat co nejdál.

Stále mi pořádně nedocházelo, co mi Lou v ložnici řekl. Ne... Nemohl mě přece skutečně milovat!

„Jsi v pořádku?" Uvítal mě na prahu kuchyně Niall. Zřejmě jsem vypadala opravdu příšerně, jelikož z jeho tváře doslova čišely obavy. Možná měl strach, abych se mu v příští vteřině nesložila k nohám.

„Jasně, v úplném," zkusila jsem koutky úst zkroutit do úsměvu a jen tajně doufala, že z toho nevyšel falešný škleb.

„Vážně?" I Zayn se mračil, zřejmě na mě byl fakt žalostný pohled.

„Fakt," přikývla jsem a radši pozornost zaměřila na Lottie s Fizz, které se k nám právě přidaly. Nevědomky mě zachránily, uvítala bych jakoukoli možnost, s jejíž pomocí bychom se přestali bavit o mně a mém nevyhovujícím psychickém stavu.