Návrat v čase /Louis Tomlinson//DOKONČENO/

...část třináctá...

Zdravím všechny své milované čtenáře! No, řekla jsem si, že je nejvyšší čas na další porci relaxu, a tak vám zde přináším nový díl povídky "Návrat v čase" =) Děkuji za vstřícnost, s níž jste příběh přijaly, přestože není ani akční, ani kdovíjak zamotaný. Ale psala jsem jej čistě s úmyslem, aby se u něj dalo vypnout a odpoutat od každodenní rutiny, snad se mi i tento záměr z vašeho pohledu vyvedl ♥

Díky za všechny komentáře, FOLLOW (těch si vážím neskutečně moc, děkuji za ně a slibuji, že chystám další nové věci, snad nebudete sledování litovat =3 ) i za hodnocení a nádherné vzkazy, ženou mě dál a hodně pro mě znamenají...

OK, so... Enjoy this part, love you!

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Co nejopatrněji jsem jeho teplou ruku uchopila a odtáhla. Ač kupodivu s obrovským těžkým balvanem, jenž mi seděl na hrudníku. Tou méně vyděšenou půlkou jsem si uvědomovala, jak moc odtamtud nechci, ovšem ta racionální dobře věděla, že jiné východisko není.

Odsunula jsem se až na kraj postele, potichu se otočila a spustila nohy na zem. Těsně před tím, než jsem se však zvedla do stoje, mi pohled padl na budík.

A sakra... Půl 7. ráno.

Zadržela jsem dech a po špičkách se vydala ke dveřím. Mé líce byly v jednom ohni, dušička se ve mně smrskla na polovic, zatímco srdce prudce, málem až bolestivě naráželo do žeber. Vlastně bych se ani nedivila, kdyby se pokojem znenadání rozlehlo praskání kostí.

Zatímco já se plížila pryč, rty neslyšně pronášely modlitbu „Prosím, ať není nikdo vzhůru!".

K ložnici mě a mamky jsem se dostala rychle, úplně nepovšimnutá. Připadala jsem si jako špion, jenž se plíží temným nepřátelským doupětem a ví, že kdyby jej někdo spatřil, musel by dotyčného zabít.

Sotva jsem vklouzla dovnitř, úlevně jsem vydechla. Můj rodič stále spokojeně oddechoval.

Ovšem...

Když jsem zavírala dveře, zavrtěla se a ještě v polospánku, hlasem zastřeným únavou se zeptala: „Ty už vstáváš?"

Nasucho jsem polkla. „N-ne, k-kdepak." Hech, takhle tedy sebedůvěra rozhodně nevypadá. „Jen jsem byla v koupelně..."

Naštěstí víc neřekla, jen se překulila na druhý bok a spala dál.

Vydechla jsem až po nekonečných 2 minutách a zády se opřela o dveře. Na čele se mi nervozitou perlil pot a kolena hrozila podlomením. Bojovala jsem s nutkání štípnout se a ujistit, zda jsem se opravdu probudila v Louisově posteli, dokonce div ne v jeho náruči....

„Bože," tvář jsem si zakryla dlaněmi a sesunula se na podlahu.

Já vlastně ani netušila, jaké emoce mi v nitru bouří. Byla jsem rozpolcená, zmatená a hlavně v neuvěřitelných rozpacích. Jak se mu teď budu moci podívat do očí? Půjde to vůbec? Nebo bych měla zahájit dlouhou hru na schovávanou?

Věděla jsem, že v takovém stavu už neusnu. Sebrala jsem tedy oblečení a zavřela se v koupelně na patře. Konečně. Udělala jsem, o čem jsem nebohé mamce lhala. Ještě že nad ní mocí vládl spánek. Kdyby mě přistihla, kterak se ploužím kdovídkud... Ne, nechtěla jsem ani pomyslet.

Normálně pro mě intenzivní horká sprcha představovala vítaný způsob relaxace, jakýsi druh odměny, ovšem to ráno jsem – vlivem veškerých uplynulých událostí – zvolila radši chladnější proud vody, to nejlepší na utřídění myšlenek.