Návrat v čase /Louis Tomlinson//DOKONČENO/

...část dvacátá...

Zdravím! =) Tak jsem poupravila další část této oddychové povídky a zde vám ji přináším, snad se bude líbit ♥ Díky za to, jak krásně jste příběh přijaly, přestože není akční, není v něm tolik napětí ani ničeho podobného... Prostě vás žerůůů!

PS: Jakmile dokončím některou z povídek, buď se vrátím k té pozastavené, nebo začnu se zveřejňováním nové, to se uvidí... Pokud tedy nechcete, aby vám něco uteklo, budu moc ráda, jestliže mi hodíte "sledování". Moc si každého jednoho vážím ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

„Nic nám neřekneš?" ujala se slova konečně Jay, snad se pasovala na mluvčí celé skupiny. Soudila jsem tak dle jisker, jež jí plály v očích.

„Nevím, co by to mělo být," kuňkla jsem a ledabyle pokrčila rameny. Přála jsem si, aby mě pohltila země. Zvědavost se kolem nás vznášela v hustém oparu, dusila mě a stahovala okolo krku těsnou smyčku.

Rozhodla jsem se pro jistotu změnit téma. „Je tady něco, s čím bych mohla pomoci, než přijedou kluci?"

Louisově mamce se tváří mihlo zděšení. Zdálo se, že jsem ji konečně odpoutala od tématu „Já a její syn". Dlaní si přikryla ústa a lapla po vzduchu. „Úplně jsem zapomněla povléct postele!"

„Já to udělám!" nabídla jsem se, natěšená, až budu moci odběhnout někam, kde mě nikdo neuvidí. A kde ze mě především nebude nikdo tahat další informace.

„To bys byla moc hodná," přikývla, evidentně se jí ulevilo. „Naproti Louisově ložnici je velký pokoj s pěti postelemi, povlečení už tam připravené je, tak čtyři, prosím, ustel."

„Žádný problém," přitakala jsem. Na rtech se mi objevil úsměv, jímž jsem se snažila zamaskovat vzrůstající nejistotu. Nevím sice proč, ale jako bych tušila, že se něco semele. Málokdy mě šestý smysl zrazoval, neměla jsem tudíž žádný důvod ignorovat jej nyní.

„Dojdu do obchodu, abych i já byla něčím užitečná," uculila se má mamka. „Když tady všichni budete pracovat, ať nemám pocit zahálky."

„Můžeme jít s tebou?" pohlédla na ni dvojčata s trucovitě vystrčenými bradami. Nedovedla jsem si představit, že by jim byl někdo schopný povědět ne.

„Samozřejmě," dostaly povolení, a tak rychle vyrazily do haly. Pískaly, skákaly jako na pružinkách a překřikovaly se ve výčtu sladkostí, na něž se jim sbíhaly sliny.

„A vy," otočila se Jay na Lottie s Fizz, „mi pomůžete s obědem..."

Tak zatímco má mamka vycházela ze dveří, já pomalu stoupala po schodech do patra. Na kolenou jak z olova, musím podotknout.

Na kluky jsem se velmi těšila. Podle toho, co mi Lou vyprávěl, s nimi byla neuvěřitelná zábava. Rostla ve mně zvědavost s každou další vteřinou.

Během práce v ložnici pro hosty jsem nad vším uvažovala. Skutečně se stalo něco, co by mě nikdy ani nenapadlo. A to mám fantazii dost bujnou... Vždyť kdo by si pomyslel, jak se můj život obrátí v jednom jediném okamžiku? Stačilo, abychom s mamkou zůstaly ve Francii, a nic z toho by se neudálo.

Za čtvrt hodinky jsem měla hotovo, tak jsem se vydala dolů s úmyslem Jay trochu pomoci s obědem.

Jenže sotva se má noha dotkla posledního stupínku, rozlehl se halou domovní zvonek.

„Jdu tam!" křikla jsem přes dům, přiskočila ke vchodu a s tichým broukáním sáhla po klice.

Jakmile se mi vyjevila nezvaná návštěva, podezřívavě jsem se zamračila. Na prahu stála vysoká slečna s dlouhými hnědými vlasy, velkými slunečními brýlemi a luxusní koženou taškou, jež se jí pohupovala u boku.

„Ahoj," sundala si brýle a vpletla si je do vlasů. „Promiň, ale kdo jsi?" Měla trochu zastřený hlas, mluvila pomalu, rozvážně.

„Neměla bych se já ptát první?" vypadlo ze mě překvapeně. „To ty ses tu najednou objevila..."

„Jasně, promiň," usmála se, i když mi to přišlo trošku nucené. „Jmenuji se Eleanor a jsem Louisova přítelkyně. Je doma?"

Do mě v tu chvíli snad udeřil blesk. Nemohla jsem se pohnout, nemohla jsem dýchat. Svět se zatočil, zahalila jej tma a já pár vteřin dokonce musela chytat rovnováhu. Přítelkyně? Ne, to musí být nějaký omyl...

Právě jsem se nadechovala k odpovědi, když se za mými zády ozvalo vyděšené „Eleanor?"

„Jay!" proběhla slečna kolem mě a ihned ji objala. „Moc jsem se na vás všechny těšila!"

Fajn, takže žádný omyl... Louis má skutečně přítelkyni. Jen si se mnou hrál... V hrdle mě pálily slzy, které zoufale chtěly ven.

Bezděky jsem hlavou trhla zpátky ke dveřím. Na terase stál velký černý kufr na kolečkách, což vypadalo na několikadenní návštěvu. Slečna si tuto cestu evidentně plánovala velmi dlouho... Hech, jasně, co jsem si myslela? Lidé patřící do velkého světa se zkrátka chovají jinak. Ač máte pocit, že je znáte lépe než sebe.

„Co tu děláš?" odtáhla se Jay a zkoumavě se na děvče zahleděla. Starostlivé vrásky kolem úst dávaly tušit, že s její přítomností není tak docela smířená.

„Moc jste mi všichni chyběli," švitořila, její slova jsem vnímala jako skrz nějakou zvukotěsnou stěnu. Z velké dálky a dost nezřetelně. „Hlavně tedy Lou...

Na to už jsem neměla sílu. Nedalo se tam vydržet.

„O-omluvte mě," sípavě jsem se nadechla a sevřela pěsti, jelikož se mi neuvěřitelně klepaly prsty. „M-musím na chvíli pryč...."

Nečekala jsem na jakoukoli odpověď a rozběhla se do své ložnice.

Schody jsem brala po dvou, a jakmile jsem dospěla do pokoje, zabouchla jsem za sebou dveře, opřela se o ně a vyčerpaně se svezla na podlahu. Do srdce jako by mi někdo zabodl kůl. Tolik to bolelo!

Složila jsem tvář do dlaní a rozplakala se jako dítě, jemuž vrstevníci rozbili oblíbenou hračku.

Jak mi to jen mohl udělat? A proč? Co jsem mu kdy provedla, že si se mnou takhle hrál?

Cítila jsem se naprosto příšerně. Pomačkaně, nepotřebně. Netušila jsem, že to, co mě k Louimu pojí, je tak neuvěřitelně silné. Nedalo se pochybovat. Byl něčím mnohem víc než jen pouhým kamarádem.

Vtom se ozvalo klepání na dveře.

„Zlato, jsi tam?"

Mamka.

Z posledních sil jsem se vytáhla na nohy, otevřela a okamžitě se jí vrhla kolem krku.

„Jen se vyplač," broukala, zatímco mě hladila po vlasech, „uleví se ti..."

„Jak mi to mohl udělat?" zajíkala jsem se. Slzy mi pomalu docházely, ale úlevu nepřinášely.

„Třeba to není tak, jak to vypadá," snažila se mě ukonejšit. „Jay mi svěřila, že ji chtěl Lou požádat o pauzu..."

„Ale to asi neudělal, když se tu najednou objevila..."

Na to odpověď neměla, což způsobilo, že jsem se rozplakala ještě mnohem víc.