Návrat v čase /Louis Tomlinson//DOKONČENO/

...část dvacátá sedmá+dvacátá osmá...

Zdravím, drahoušové! =) Tak jsem se rozhodla zveřejnit extra pro vás dva díly naráz, jelikož teď se minimálně do středy k wattpadu vůbec nedostanu, tak abyste měli radost =) Snad se mi záměr povedl, užívejte neděle a díky za vše! ♥
Btw... Musím říct, že zrovna dvacátý osmý díl je hodně romanticky a hodně jak z romantického filmu, no nemohla jsem si pomoci. Podle mě tohle do oddechového příběhu zkrátka patří =P

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

XXVII.

„Lou!" Naléhavý hlas se stopou hrubosti nás doslova vyrval z oné výjimečné chvíle.

„Vidíš," zašeptala jsem s těžko skrývaným plačtivým podtónem a o krok ustoupila, „tady máš důvod, proč to nemůže fungovat..."

Ano, věděla jsem, že jsem mu právě hrozně ublížila. Ale musela jsem se chovat správně. Musela jsem chránit své srdce před bolestí tak dlouho, dokud to ještě šlo.

Bez dalšího slova jsem se od něj odvrátila a trochu zrychlila krok. Nemohla jsem se dočkat, až budeme doma.

Kluci asi všechno pochopili, celá situace jim musela být jasná, jelikož se kolem mě semkli a jeden přes druhého začali vyprávět různé historky. Nerozuměla jsem ve finále tudíž vůbec ničemu, ale v nejmenším na tom nezáleželo. Stačilo, že mi stáli po boku.

Lottie s Fizz šly zvesela před námi, stále plné energie, a Daisy nadšeně poskakovala vedle Harryho. Na rozdíl od své sestry vypadala, že by film klidně zvládla ještě jednou, za což si zasloužila můj obdiv. Ani já už bych to asi neabsolvovala ten večer znovu.

Než jsme se nadáli, stáli jsme před domem Tomlinsonových.

„Děkuju za doprovod," obrátila jsem se ke zbytku naší skupinky a nasadila mdlý úsměv. Sic to bylo spíš z povinnosti.

„Vážně nechceš jít s námi?" pohlédl na mě ještě Zayn s nadějí v očích.

„Kdepak, děkuju za nabídku. Ale momentálně se nejvíc těším do postele. Užijte si to i za mě."

A tak zatímco se všichni s máváním obraceli k odchodu, Louis stál nehybně na místě a bez mrknutí mě pozoroval. Váhal, bojoval sám se sebou. Tehdy jsme se jeden druhému podobali víc než kdykoli jindy.

„Tak pojď, ať nám kluci neutečou," čapla ho El s rozpustilým úsměvem za ruku a táhla za sebou. Nepřel se s ní. Párkrát se na mě sice ještě otočil, ale víc nic. Tudíž jakmile všichni zmizeli v zatáčce, stekla mi z oka jedna osamělá slza.

Lottie mi konejšivě položila ruku na rameno. „Nebuď smutná. Brácha to vyřeší, uvidíš. Jsi pro něj až moc důležitá na to, aby se tě jen tak vzdal."

Upřela jsem na ni skelný pohled a vděčně se usmála.

„To už jste doma?" přivítala nás Jay, sotva jsme otevřely domovní dveře. „A kde jsou ostatní?"

„Ještě zašli do nějakého baru," odpověděla jsem nevzrušeně. Zásobárna emocí se nějak zmenšovala, začínala jsem se utápět v apatii.

„Proč jsi nešla taky? Snad ti nenechali holky na krku a sami se odporoučeli pobavit!" vyhrkla pohoršeně. Začala jsem ihned zuřivě vrtět hlavou. Ještě aby si udělala mylnou představu! „Kdepak! Já na taková místa nejsem, tak mě vyprovodili a až pak zmizeli."

Viditelně se jí ulevilo. „Ukaž, vezmu Phoebe a půjdu děvčata uložit," natáhla se ke mně a malou si převzala.

„Nemám ti pomoct?"