Návrat v čase /Louis Tomlinson//DOKONČENO/

...část druhá...

Zdravím! =) Díky za hvězdičky, díky za nádherné komentáře, které jste mi k prologu i první části této povídky zanechali. Moc si toho cením a docela mi spadl kámen ze srdce, jelikož jsem příběh napsala před 3 lety a teď, s odstupem nevěděla, jak se (ne)bude líbit =) Jste úžasní, bohoví! =) Pevně doufám, že vydržíte do konce, zas tak dlouhá povídka nebude, odhaduji okolo 30 dílů =)

Díky za vše, také za neustále rostoucí počet followerů, ani netušíte, jakou chuť mám pokaždé skákat patnáct metrů do vzduchu =D

OK, ENJOY THIS PART! 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Bavily jsme se dlouho, ale tématu „Lou z Doncasteru" jsem se zuby nehty vyhýbala. A když už se k němu chtěla Zoe přece jen vrátit, obratně jsem řeč stočila k méně nebezpečnému tématu. Zajímavé, jak je člověk schopen jednat v zoufalé situaci. Najednou jeho tělo funguje úplně jiné úrovni, jede na záložní zdroj a zvládne víc, než se může na první pohled zdát.

Když mě má kamarádka s úsměvem opouštěla, slunce už se klonilo za obzor. Stíny na zahradě šplhaly stále dál, ale já pořád bez hnutí seděla na houpačce.

Náhle mě něco šťouchlo do kolena. Sklopila jsem hlavu a spatřila našeho pesana, kterak na mě upírá ty své hnědé, pověstné psí oči. Usmála jsem se a podrbala ho na hlavě. To, že jsem ho ani neviděla přiběhnout, jen dokazuje, jak moc jsem byla mimo. Ono totiž takové zvíře hned tak nepřehlédnete. Německý boxer je německý boxer....

Zima se do mě dala vzápětí. Objala jsem se pažemi a vykročila do domu.

Mé první kroky vedly do koupelny, pod horkou sprchu. Ta mi vždycky pomohla přemýšlet, všechno si ujasnit a vidět věci v tom správném světle. Ne tak tentokrát. Jakmile se mé nohy dotkly studených dlaždic, bylo mi snad ještě hůř. Tonula jsem ve dvou naprosto protichůdných pocitech. Ozvat se Louimu a zkusit všechno napravit na jedné straně, pokračovat v životě dál, bez něj, na straně druhé. Uvědomovala jsem si, jak velký jsem zbabělec. Přitom není nic snazšího než zkusit mu napsat... Ale ne, to já neudělám.

A vlastně... Moje zpráva by se beztak ztratila v záplavě nadšených fanynkovských vyznání a nabídek k sňatku, jichž musel mít nejen plnou emailovou schránku, ale i všechny další sociální sítě.

Skvělé. Podařilo se mi samu sebe přesvědčit, že bych vynakládala jen marné úsilí.

...

Uplynulá noc... No, naprosto příšerná. Snad desetkrát jsem byla vzhůru, hlavou se mi míhaly obrázky z dětství a dostávaly se do rozporu s plakátem z časopisu. S Louisovým 20letým já.

...

Úterý ráno, začátek července.

Naši už okolo 6. odešli do práce, a tak jsem doma zůstala sama. Normálně spím docela dlouho, a ráda, jenže tentokrát jsem už v 8 seděla v kuchyni a házela do sebe müsli s mlékem. Naprosto bezmyšlenkovitě, vlastně jsem ani nevnímala, jak jídlo chutná. Kdybych jedla hobliny, nevšimnu si toho... Zřejmě jsem byla rozrušená víc, než mi vůbec docházelo.

Celé dopoledne jsem vnímala jako v mlze. Přecházela jsem střídavě po zahradě a po domě, vždycky něco rozdělala a nechala to nedokončené a proti své vůli pořád přemýšlela o tom šokujícím zjištění.

Okolo 12 jsem jen rychle uvařila oběd a po něm se vrátila ke své činnosti. Dá-li se tomu tak říkat. Bruno, můj pes, si mě nechápavě prohlížel, vyplazoval jazyk a hlavu nakláněl ze strany na stranu. Asi si musel říkat, jestli mi náhodou nepřeskočilo.