Návrat v čase /Louis Tomlinson//DOKONČENO/

...část dvanáctá...

Krásné odpoledne! Máte chuť na relax? Oddych? Pak je tento příběh a jeho nová část přesně pro vás! =) Chci poděkovat za krásné reakce, co se mého psaní týče, moc si jich vážím... Moc si VÁS vážím. Jste úžasní... Chystám spoustu dalších projektů, ale čistě časově netuším, kdy je rozjedu. Budu však ráda, když se mnou zůstanete... ♥ Mám vás ráda!

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

„Tak co tam dáme?" nadhodil rozverně, jeho téma uplynulé konverzace zjevně v nejmenším nerozházelo. Docela ráda bych si od něj trochu toho klidu půjčila. Akutně se mi jej nedostávalo. A jak vteřiny plynuly, bylo to pořád horší.

„Já nevím," plaše jsem obešla postel a posadila se na matraci, jako bych snad mohla jediným pohybem narušit rotaci Země, „tak něco nabídni."

„Máš ráda horory?" sklonil se k televiznímu stolku a velmi pečlivě probíral DVDčka. Viděla jsem pouze jeho záda, přesto mé srdce zběsile bouchalo a běželo maraton.

„Vlastně vůbec ne," odpověděla jsem tiše. „Možná se mi budeš smát, ale za celý život jsem viděla jeden. A to ještě pochybuji, zda si označení horor zasloužil. Asi jsem zbabělec, no."

„Se mnou by ses ale bát nemusela," obrátil se ke mně a mrknul.

Líce mi opětovně vzplály sytě rudou. Už dávno jsem překročila hranice dospělosti. Tak proč jsem se nyní cítila jako ustrašená malá holka, která by na sebe nedokázala vzít zodpovědnost ani za rozbitou panenku?

Ach, Bože. Co je člověk schopný udělat, aby se před druhým neshodil? Třeba to, že i když je v něm malá dušička, rozhodne se hrát hrdinu a souhlasit s hororem.

Jistě, přesně můj případ.

„OK, zřejmě se tomu stejně nebudu moci vyhýbat donekonečna," trhavě jsem se nadechla, „tak tam dej horor."

Louimu v očích blikly šibalské jiskřičky. Měl nezměrnou radost, že jsem kapitulovala tak snadno a rychle. Prokoukla jsem ho. Určitou svou částí se pořád choval jako malý kluk. A byl tak ještě mnohem roztomilejší...

Škubla jsem sebou. Dost. Takové myšlenky hraničí se schizofrenií.

Zatímco já se v duchu připravovala na blížící se zážitek, Louis pečlivě vybíral vhodný film. Něco si nesrozumitelně bručel, jednotlivé obaly obracel v prstech, trvalo zatraceně dlouho, než mu něco padlo do oka. Jako by mě mučil málo... Párkrát jsem dokonce přistihla mozek, kterak se snaží spočítat, jak dlouho by tělu trvalo, než by se dostalo ke dveřím.

„Dáme tam „Mother's Day"," zamával mi před očima kulatým diskem, „pokud by to na tebe bylo moc, kdykoli během těch dvou hodin mi řekni, vypnu to, ano?"

Mlčky jsem přikývla, tak disk opatrně zastrčil do přehrávače a pomalu se vydal k posteli.

Ke mně.

Uch.

„Doufám, že to zvládnu," poposedla jsem, a jelikož mi začalo být chladno, zachumlala jsem se až po krk do hebké peřiny. Hm, voněla po něm... Exotické koření, vůně dálek. Nebezpečí... Cítila jsem se pořád hůř. Proč jsem jen nezůstala ve své vlastní ložnici?

„Zdá se mi to, nebo jsi nějaká napjatá?" vklouzl i on sám pod pokrývku vedle a přitáhl k nám misku chipsů.

„Napjatá není to pravé slovo," zavrtěla jsem se, „jenom mě tahle situace trochu přivádí do rozpaků..."

„Tahle situace?" opáčil pobaveně.

„Tobě to nepřijde zvláštní?"

„Myslíš my dva, spolu v posteli, uprostřed noci?" vyjmenoval jednotlivé části až s nervy drásající rozvahou, nemohla jsem se zbavit dojmu, že se celou nastalou situací víc než dobře baví.

„Přesně tohle," kuňkla jsem a tváře mi zahořely věčným plamenem.

„Dva kamarádi se prostě jen dívají na film, proč by to mělo být divné?"

Nechala jsem si pro sebe, že kdyby vedle mě seděla kamarádka, neřešila bych to. Vůbec. Ale takhle? Vždyť jsem se od našeho příjezdu ve svých citech nevyznala. Kdo mohl počítat s tím, že i po deseti letech ve mně ona dětská náklonnost bude pořád živá?

„Tak jestli chceš, můžu se přesunout na podlahu, abys měla klid," navrhl, z jeho hlasu jsem však cítila, že se usmívá.

„Neblázni," pleskla jsem jej po ruce a koutky úst se mi též zkroutily nahoru.

Konečně vzal do dlaně ovladač a pustil televizi.

...

Zpočátku jsem snímek docela zvládala, sem tam se mi sice zhoupl žaludek a několikrát jsem se lekla, ovšem nebylo to tak hrozné. Nezastírám, čelist mě bolela, jak jsem zatínala zuby, a žaludek se naprázdno stahoval, nicméně stále se to ještě dalo.

Relativně pohodová atmosféra se však změnila někdy po půlce filmu.

Skupinka kamarádů zoufale utíkala před chystaným masakrem, když najednou na ně zpoza rohu někdo vyskočil a jednoho z nich bez milosti zavraždil. Tahle scéna na mě byla moc, škubla jsem sebou, otočila hlavu, a až pozdě si uvědomila, že jsem tvář zabořila Louisovi do ramene. Vlastně mi to naplno došlo teprve ve chvíli, kdy mě paží pevně objal a hlasem něžným jako ranní pohlazení zašeptal: „To nic..."

Věděla jsem, že bych se měla odtáhnout, mozek řval, rozum se spolčil se svědomím a oba bušili zvnitřku mojí hlavy, jenže... Já jejich naléhání nedbala. Nechtělo se mi. Vydržela bych v jeho teplé konejšivé náruči klidně celý život.

Cítila jsem jeho tlukoucí srdce a hřejivé tělo, což mě ve zlomku vteřiny ukolébalo. Matně mi docházelo, že je nejvyšší čas zvednout se a vrátit do ložnice, ovšem než jsem se stačila pohnout, všechno zčernalo a po mně se natáhla osidla hlubokého spánku.

...

Probudil mě zvonivý zpěv ptáků a matné světlo proudící do pokoje nezataženými okny.

Velmi pomalu jsem rozlepila víčka a mrkáním zkoušela zaostřit. Znáte to jistě všichni. Po ránu mozek příliš výkonný nebývá, a tak mi hned nedošlo, na co se dívám. Ovšem jakmile jsem si dala dvě a dvě dohromady a spánek nade mnou přestal mít moc, div jsem nezačala vřískat.

Čelem ke mně ležel totiž Louis. Oči měl pokojně zavřené, naše obličeje od sebe dělilo sotva pár centimetrů a já se málem přestala kontrolovat. Ta půvabná, důvěrně známá tvář!

Panika je k popsání mého stavu slabé slovo.

To však nebylo všechno.

Chtěla jsem se rychle odtáhnout, nutkání utnout tu podivnou situaci se stalo neúnosným, jenže ono to... nešlo. Nemohla jsem se pohnout, tlak na boku mi jakýkoli pokus znemožnil.

Obrátila jsem tudíž obličej a všechny tělesné funkce v mém těle vyhlásily dlouhou stávku.

Lou měl svou štíhlou paži přehozenou přese mě.

V místnosti náhle bylo absolutně nedýchatelno. Potřebovala jsem vypadnout.

* * * * * * * * * * * * * * * *

PS: Zvu vás do GLOSÁŘE *wink wink* =)