Návrat v čase /Louis Tomlinson//DOKONČENO/

...část sedmá...

Zdravím! Ze všeho nejdřív bych vám strašně moc chtěla poděkovat za veškerou tu vaši úžasnou podporu. Já vím, opakuji se, nicméně musím. Jelikož to, co jste dokázali s tímto účtem, je neuvěřitelné. Díky za to, že vím, že mé psaní na něco stojí... ♥

Enjoy this part!

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * 

Po několika nekonečných minutách, během kterých jsme dokázali probrat to nejdůležitější, několikrát vyprsknout smíchy a zjistit, že ona přátelská bezstarostnost mezi námi snad i po tolika letech zůstala, jsme se rozhodli přidat k ostatním.

„Tak co, vy dva," usmála se Jay, jakmile nás nohy donesly do kuchyně. „V pořádku?"

„Asi víc než to," odpověděl Louis a vlepil mi pusu na tvář.

Dost mě překvapilo, jak na to můj organismus zareagoval. Srdce nastoupilo v dostizích, kolena se změnila v misku želé a líce málem způsobily samovznícení. Bylo mi horko... Sakra, bylo mi příšerné horko!

Rychle jsem se od společnosti odvrátila. Nemusel hned každý vědět, že se se mnou pravděpodobně něco děje. Obzvlášť on ne. Už tak jsem si v jeho společnosti připadala značně nepatřičně. Vždyť naše životní osudy se nemohly odlišovat víc.

„Tak se posaďte, bude oběd," pokynula moje mamka, která se najednou vynořila ze dveří. V rukou držela mísu zeleniny a s úsměvem mířila k lince.

„Mám vám nějak pomoci?" nabídla jsem se honem, rozhodnutá zaměstnat jak ruce, tak mozek, ale obě ženy k mému nesmírnému zklamání rázně zavrtěly hlavou. A tak jsem se odevzdaně zhroutila na židli vedle Louiho.

Další horké chvilky měly přijít vzápětí. Děvčata totiž ještě pořád nepřestalo bavit mě sjíždět pohledem. A co hůř, Lou se evidentně rozhodl přidat. Celá pětice, sedící kolem stolu, svá těla nevědomky natáčela mým směrem, skoro ani nemrkli. Jako by se nacházeli v hlubokém transu. Nejradši bych vyskočila a zhlédla se v zrcadle, jestli mi náhodou nevyrostla druhá hlava.

„Jestli na mě budete koukat ještě chvíli," pronesla jsem kuňkavě, „scvrknu se vám před očima."

Holky se rozesmály, zatímco jejich velký brácha se ke mně s omluveným úsměvem nakláněl. Nezapomněl mě pod stolem dokonce chytit za ruku. Jako by nestačilo horko, jež nás obalilo. „Promiň, jenom pořád nemůžu uvěřit, že jsi opravdu tady."

„Možná se nám to oběma jenom zdá," namítla jsem.

„Myslíš?" povytáhl obočí a stisk ruky ještě zesílil. „Mně to připadá reálné ažaž..."

Něco v jeho slovech – či snad tom specifickém tónu? – mě nutilo schoulit se do sebe. Nerozuměla jsem vlastním pocitům. Ať jsem onu situaci obracela ze všech stran, nezdálo se, že by vedle mě seděl kamarád. Hřejivé teplo, jež jsem cítila v srdci tam na schodech, se s novou razancí vrátilo. Nemělo jen moc vytáhnout mě z temnoty, nýbrž mě i zlomit.

„Ty se červenáš," zkonstatovala Phoebe a zkoumavě přimhouřila oči.

„Kdepak," zkusila jsem se na ni bezstarostně usmát, ovšem spíš z toho vyšel nějaký škleb. Tomu by neuvěřil nikdo.

„Vypadáš jako rajče," rozchechtala se Felicite a Lottie se k ní přidala.

Přála jsem si vrůst do židle. Zatím to rozhodně nešlo podle mých představ. Měla bych se konečně naučit s ničím nepočítat. Stejně všechno nakonec dopadne úplně jinak.

„Tak, mládeži," přistála před námi kouřící mísa lasagní, „oběd je hotový."

„Vypadá to báječně," nasála jsem onu lahodnou vůni.

Mamka mi věnovala úsměv a poté se vrátila zpátky k pracovní lince.

Periferním viděním jsem si všimla, jak se Daisy namáhavě natahuje po pekáči a chce si ho k sobě přitáhnout. Její krátké ručičky však se vzdáleností bojovaly marně.

„Chceš nandat?" nabídla jsem se.

Jen plaše přikývla, a tak jsem si stoupla a začala jídlo rozdělovat do připravených talířů.

„Pozítří přijedou kluci, chtěla bys je poznat?" přišel najednou Louis s naprosto nečekanou otázkou.

„Kluci?" namítla jsem. Chvilku trvalo, než mi došel význam jeho slov.

„Jasně, úplně jsem se zapomněl zmínit o skupině, ve které-," jemně jsem ho přerušila. „Znám One Direction, jste populární i u nás ve Francii. Jen mi to nedošlo hned..." omluvně jsem pokrčila rameny.

„No, a," najednou znervózněl, víc než kdy jindy tehdy vypadal jako ten malý klučík, od něhož jsem dostala svou první pusu, „co na naši hudbu říkáš?"

Zmocňovalo se mě lehké pobavení. Těžce jsem ovládala cukající koutky úst, nakonec jsem si musela odkašlat, jinak bych neslušně vyprskla. „Ty se bojíš, že se mi nelíbí?"

„Vzhledem k tomu, že jsi má nejlepší kamarádka," poslední dvě slova pronesl s takovou sebejistotou, s pulzující energií, až jsem skutečně začala věřit tomu, že se vše vrátí do starých kolejí, „mi moc záleží na tvém názoru..."

„V tom případě tě uklidním, miluju vaši muziku...."

„Opravdu?" V modrých očích mu zajiskřilo, zdály se mnohem hlubší než před chvílí.

„Jo," přikývla jsem, „vlastně jsem ji znala ještě dřív, než jsem vůbec věděla, jak vypadáte."

„Takže tys věděla, že jsem v kapele, když jsi sem jela?"

„Ano, asi týden. Když mi kamarádka řekla, že členem je někdo jménem Louis, jako bych tušila, že to budeš ty..."

Ve tváři se mu mihla zvláštní emoce, absolutně jsem nevěděla, jak si ji mám přebrat. Avšak nebyla mi poskytnuta příležitost po ní pátrat, zkoumat, jelikož zmizela stejně rychle, jako se objevila.

„Haló, vy dva," pronikl k nám naléhavý hlas. Jay seděla naproti a spokojeně pohledem přejížděla ze svého syna ke mně. „Jezte, nebo vám to vychladne..."

...

Během oběda jsem do sebe zvládla dostat sotva pár soust. Žaludek se kroutil, odmítal přijmout byť jediný kousek mého normálně nejoblíbenějšího jídla, najednou mi v ústech všechno chutnalo jako suť plná prachu.

Doma ve Francii mě ani nenapadlo, jak zvláštní by mohlo setkání s Louim být. Jasně, primárně mě ovládala nervozita, ale jiným způsobem než teď. Pořádně mi totiž nedošlo, že ani jeden z nás už není to naivní desetileté dítě, naopak. Už jsou z nás dospělí mladí lidé, máme jinak uspořádaný žebříček hodnot, jiné životní cíle.

Co... Co když se do něj zamiluju? Co potom? Mám čekat, až z mého srdce zbudou jen potrhané cáry, které nikdo ani při nejlepší vůli neposkládá znovu dohromady?

Nejhorší je, že tomuhle člověk neporučí...

* * * * * * * * 

Komentář samozřejmě potěší =3