Návrat v čase /Louis Tomlinson//DOKONČENO/

...část dvacátá třetí...

Krásné sobotní odpoledne! Nová část našeho NÁVRATU je tady, snad se bude líbit a odreagujete se u ní přesně tak, jak právě potřebujete =)

* * * * * * * * * * * * * * * * * *

„Mně je to jasné," povzdechla si mamka a značně neochotně z taky vytáhla peněženku. Pochopila, že utíkám, no ale také chápala, z jakého důvodu jsem se rozhodla uchýlit právě k tak zbabělému kroku. Proto jsem ji vždycky milovala.

„Jééééé," seskočila náhle Daisy ze židle, přeběhla ke mně a zatahala mě za lem trika. „A mohla bych jít s tebou? Prosíííím!"

Tázavě jsem se podívala na svého rodiče. Ten spokojeně přikyvoval, neshledala jsem tudíž nejmenší důvod nechat caparta doma. „Budu moc ráda."

Očka se jí rozzářila jako dva žhavé uhlíky. Začala nadšeně poskakovat po podlaze, a když se mi po boku zjevila natěšeně se zubící Phoebe, věděla jsem, jaká slova si vyslechnu.

A měla jsem pravdu.

„Půjdu s vámi," vystrčila bradičku a založila ruce v bok. Vypadala odhodlaně, na můj vkus možná až moc, taktak jsem udržela cukající koutky úst v klidu.

„Holky, a nebudete moc zlobit?" zvedla jsem podezřívavě obočí a nasadila přísný výraz.

Začaly na mě jedna přes druhou chrlit všemožné sliby, ve finále jsem si z nich tudíž neodnesla ani jeden. Jejich hlásky splývaly, už jsem to nevydržela, a nahlas se tudíž rozesmála.

Když si děvčátka natáhla lehké bundičky, popadla jsem plátěnou tašku a následovala je k domovním dveřím.

Venku nás přivítalo teplé letní slunce. Než jsem se nadála, každá z holek mě chytla za jednu ruku a už mě energicky táhly za sebou. Sotva jsem pletla nohama, chvilku trvalo, než jsem se přizpůsobila jejich čipernému tempu.

„Elis, můžeme ti jít za družičky?" vyhrkla znenadání Daisy a upřela na mě ta svá velká kukadla. Ještě že jsme kráčely po chodníku, kdybych právě vstoupila do silnice, zůstanu tam nehnutě, úplně šokovaná stát.

Chvíli jsem na ni koukala s němým podezřením, jestli svou hlavičku příliš dlouho nevystavovala slunku, a málem zapomněla odpovědět. „Jaké družičky?"

Můj hlas doslova rezonoval šokem, úlekem a překvapením. Asi bych si dokázala jakoukoli jinou otázku představit lépe než tuhle.

„Přece až se budeš vdávat za Louiho!" pronesla samozřejmě. Jako by mi chtěla říct: „Není to snad jasné?"

„Jak jsi na to přišla?"

„Vždyť se máte rádi," vložila se do naší naprosto absurdní konverzace i Phoebe. „Tak snad se vezmete, ne?"

Z jejich tvářiček čišela nevýslovná upřímnost a jistota. Srdce mě znovu zabolelo. My dva se nevezmeme... Možná by se holky měly pomalu smiřovat s tetou Eleanor.

Povzdechla jsem si a potichu odpověděla. „Ono to není tak jednoduché..."

„Pohádali jste se?" pokračovala smutně, ten útrpný výraz v její bezelstné dětské tvářičce mi v oněch vytáčkách rozhodně nepomáhal. Nejradši bych začala proklínat celý svět.

„Ne, ale..." Jak jsem to jen měla vysvětlit tak malým holčičkám? „Váš bráška má rád Eleanor."

„Ne tolik jako tebe," opáčila okamžitě, naprosto bez váhání Daisy.