Návrat v čase /Louis Tomlinson//DOKONČENO/

...část osmá...

Zdravím! =) Zde přináším nový díl tohoto vyloženě oddechového románu, uzpůsobeného čistě k vypnutí (nečekejte akci, záhady, násilí nebo jakoukoli formu rvaček =D), pevně doufám, že u něj zapomenete na starosti a necháte se alespoň na chvíli pohltit kouzelným světem fantazie =) Děkuji za vaši úžasnou podporu, moc pro mě znamená... Jej, už začíná být trapné, jak se neustále opakuji, ale nemůžu si pomoci... ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Po obědě nás Tomlinsonovic klan vzal na odpolední procházku po městě.

Všude jich bylo plno. Pištění, kvílení, neutuchající smích. Pro kolemjdoucí jsme představovali vítanou atrakci, ale naštěstí všem do jednoho seděl na rtech jemný úsměv. Takovou schopnost měly jen děti. Tedy, děti a němé tváře. Člověk se na ně nevydržel zlobit dlouho.

Co mi však dělalo opravdu velkou radost, byl holek vztah ke mně. Docela rychle se totiž začaly otrkávat, jak se říká.

Několikrát mi během těch hodin zvlhly oči, jelikož nával vzpomínek byl příliš silný. Připomnělo mi to bezstarostný šťastný čas, který se už nikdy nemohl vrátit zpátky.

S Louim jsme se od sebe nehnuli, náměty k hovoru stále nedocházely. Naopak. Skákali jsme od jednoho tématu k druhému, jelikož jsme si pořád měli co říct. Náš smích se rozléhal velkým náměstím, když jsme seděli na lavičce a nastavovali tváře sluníčku, zatímco zbytek naší početné skupiny si lebedil naproti na terásce zahradní restaurace.

„Lou, je mi blbé se ptát, takže když nebudeš chtít odpovídat, nic se neděje," začala jsem překotně a doslova to ze sebe vychrlila. „Ale.... Kde je tvůj táta?"

Nepatrně sebou trhnul a ve mně se okamžitě ozvalo hořekující svědomí. Sakra, Elis, nauč se konečně držet jazyk za zuby! Takhle fakt někomu nevědomky ublížíš... „Promiň, nechtěla jsem se dotýkat bolavého místa, nic mi do toho není..."

„Ty se nemáš za co omlouvat," přerušil mě, předklonil se a ruce opřel o kolena. „S kým jiným bych o tom měl mluvit? Víš, i když jsme se neviděli 10 let, mám stále pocit, že ti můžu říct všechno..."

Vděčně jsem se na něj usmála a on se dal do vyprávění. „Před rokem se naši rozvedli. Bylo to náročné období, jelikož právě skončil X-Factor a my, jako One Direction, se vydali na první koncerty. Mamku a ségry jsem skoro neviděl, strašně mi chyběly. Jednou jsem se vrátil domů a rodiče nám prostě oznámili, že se rozvádí. Jasně, panovaly mezi nimi neshody už dlouhou dobu, ale takové radikální řešení mi nikdy ani nepřišlo na rozum. Byla to doba, kdy jsem měl být pro svou rodinu oporou... Ale já selhal." Na konci se mu hlas zlomil a ramena poklesla.

Pocítila jsem, jak se na mě přelévá jeho bolest.

„Tohle neříkej," přisunula jsem se k němu a všechny ty roky jako mávnutím kouzelného proutku nadobro zmizely. Zase jsme byli nejlepší kamarádi, kteří se za každé situace podrželi. „Neselhals. Jsem si jistá, žes dělal, co bylo v tvých silách. Vím, jak moc jsi mamku vždycky miloval, takže nějaké výčitky úplně pusť z hlavy..."

Velmi pomalu zvedl obličej a obrátil se ke mně. Oči mu podivně, možná až horečnatě jiskřily. „Fakt ses vůbec nezměnila. Už v 10 jsi dělala všechno pro to, abys ostatní kolem sebe povzbudila."

„Tohle neříkej," sepjala jsem ruce a nervózně poposedla. Souznění nahradila nervozita, náhle jsem potřebovala svůj vlastní osobní prostor. „Líčíš mě až moc perfektně."

„Pro mě jsi byla perfektní," opáčil bez přemýšlení a mně se málem zastavilo srdce. Mluvil... Myslel to vážně? Či ta slova jen vyplynula ze situace?

„Jestli se snažíš, abych zčervenala, docela se ti to daří," zkoušela jsem situaci odlehčit. Ač rudá, opět se šířící do mých lící, mluvila za vše.

„Všiml jsem si, že přivést tě do rozpaků není nic těžkého," rýpnul do mě a nahlas se rozesmál. Měl tak úžasný smích, tak nakažlivý. Už od malička... Ve výsledku jsme se tudíž chechtali oba.

„Tady je nějak veselo," objevily se u nás mamky. Zářivě se usmívaly, ani stopa po jakémkoli napětí. Upřímně, už dlouho jsem svého rodiče neviděla tak... uvolněného. Uvolněného a spokojeného.

Vtom se objevily holky. V rukou držely barevné nanuky a zadumaně nás pozorovaly. Přejížděly pohledem ze svého bratra ke mně a já bych přísahala, že něco chystají. K mé nesmírné hrůze.

„Elisabeth, chtěla bych vzít tvou mamku večer do restaurace, abychom se odreagovaly a pokecaly, půjdete s námi?" navrhla Jay.

„Myslím, že neuškodí, když vám ponecháme trochu soukromí, určitě toho chcete hodně probrat," odpověděla jsem a přidala mrknutí. „Takže já klidně zůstanu v domě."

„Souhlasím s Elis," přidal se ke mně Lou. „Udělejte si dospěláckou dámskou jízdu."

Věnovaly nám vděčný úsměv. Jay však vzápětí stylem jakoby nic doplnila: „Tak to můžete pohlídat holky, ne?"

Nemohla jsem si pomoct, možná jsem byla zkrátka příliš podezřívavá, ale z jejího hlasu jako by zazníval dvojí význam. Dokonce i zvláštní pohled, jejž věnovala mně i svému synovi... Začínala jsem se bát víc než kdykoli jindy.

Neměla jsem však čas o tom nějak do hloubky přemýšlet, jelikož slunce už putovalo za obzor a my se rozhodli vrátit domů. Především holky se nějak podivně klidnily, asi je začala přemáhat únava.

Má mamka s Jay se šly rovnou připravit a my ostatní zakotvili v kuchyni, kde jsme si dali lehkou večeři. Jen těstoviny se zeleninou, ale oblizovali jsme se až za ušima.

„Dneska bychom chtěly spát u Sarah," ozvala se najednou Lottie a hodila po svém bráškovi nevinný kukuč. Typický prosíkovský. Nepochybovala jsem, takhle to v Tomlinsonovic domácnosti funguje normálně.

„Jo, slíbily jsme jí to," přidala se Fizz a též nasadila „psí pohled".

„Mamka to ví?" opáčil Lou a slečny se hned stáhly zpátky. Bylo mi jasné, že odpověď je ne.

„Myslely jsme, že by ses za nás mohl přimluvit."

„Já nevím, jestli je to dobrý nápad..." zavrtěl bezradně hlavou.

Holky, k mému překvapení, ihned střelily pohledem po mně. Očima vyjadřovaly němou prosbu a nešťastně krčily nosíky.

„Nebojte," naznačila jsem rty a nenápadně na ně mrkla. Ženská přece disponuje skvělými přesvědčovacími schopnostmi, ne? Je načase v sobě právě tohle objevit.

„Tak my půjdeme," ozvalo se nám za zády. Obě mamky stály natěšené a oháknuté na prahu a zjevně si nedělaly nejmenší starost s tím, že nás tu nechávají o samotě.

Hech, záviděla jsem jim. Já viděla jedno. Na konci večera, při svém návratu, najdou z domu jen hromadu trosek.

* * * * * * * * * * * * * *

Koment samozřejmě potěší =)