Návrat v čase /Louis Tomlinson//DOKONČENO/

...část pátá a šestá...

No... Jelikož zatím nemůžu poděkovat jednodílovkou za dosažených 100k u IWBWY (viz knihovna =)), rozhodla jsem se, že pouze dnes a pouze jednou vám zveřejním hned dva díly "Návratu v čase" najednou. Prosily jste mě, aby se už Elisabeth a Lou setkali, a tak vám přání nyní vyplním... ENJOY IT, LOVE YOU AND THANK YOU!

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

V.

Dům Tomlinsonových se vůbec nezměnil. Dokonce ani jeho okolí. Příjemná světlá stavba s obrovskými tmavými okny, zeleným trávníkem, spousta keřů a květin a oblázková pěšinka.

„Jako bych se vrátila v čase," vydechla jsem a zaklonila hlavu. Všechno bylo stejné.

„Vzpomínáš si?" stanula mi Johannah po boku, z jejího hlasu zazníval stěží skrývaný úsměv. Měla výtečnou náladu, na rozdíl ode mě. Přemohl ji náš příjezd, nezbývalo v ní ani kousku místa pro nervozitu či obavy.

Záviděla jsem jí.

„Na všechno," přiznala jsem po chvíli a s očima doširoka rozevřenýma se kolem sebe rozhlížela.

Vtom se rozlétly domovní dveře. Lekla jsem se, jen co je pravda, a než jsem se nadála, hrnuly se ven s nadšeným pištěním čtyři slečny.

„To je ona?" ukázala na mě prstem ta nejmenší. Tipovala bych jí maximálně 5 let.

„Daisy, říkala jsem ti přece, že není slušné ukazovat," sklonila se k ní Jay a něžně jí z tváře odhrnula vlasy.

Náhle jsem si vzpomněla. V době mého odjezdu měl Lou 4letou sestřičku a dalšího sourozence na cestě. Že by se jim až tak rozrostla rodina?

Vykouzlilo mi to na tváři úsměv.

„Je to ona?" stála si Daisy tvrdohlavě za svým a upírala na mě své velké zářící oči. Ještě dupnout nožkou a obrázek bude dokonalý...

„Ano, je." Jay to zkrátka vzdala a omluvně se na mě usmála.

„Lou o tobě pořád mluví," přešla ke mně a pozorně si mě prohlédla. Musela sice trošku zaklánět hlavu, ale nezdálo se, že by jí to vadilo.

„Vážně?" protáhla jsem překvapeně a mrkla na ni.

„Povím ti tajemství," zašeptala spiklenecky a naznačila, abych se sklonila. „Ukazoval nám nějaké fotky, kde jste byli malí, a moc se u nich usmíval."

Daisy si mě hned získala svou bezprostředností. Navíc... Měla Louisovy oči.

„Máš 4 holčičky?" Mé mamce chvilku trvalo, než se pořádně vzpamatovala. Pro ni tak velká rodina znamenala něco cizího, nepoznaného. Po mně už se jí znovu otěhotnět nepodařilo. A kvůli zdravotním problémům to vlastně lékaři našim ani nedoporučovali.

„Ano," Jay se pyšně usmála a postupně nám je představila. „Tohle je Lottie, z holek nejstarší. Tady 12letá Felicite a dvojčata Daisy a Phoebe."

Na všechny jsem se zahleděla. Stejné geny se prostě nemohly zapřít. Především kukadla... Obrovská, upřímná. A modrá... Až bolestivě, každý pohled do nich mi připomněl Louiho. Louiho, s nímž se stejně nakonec budu muset setkat...

Přiznám, chvilku mi dělalo problém dvojčata rozeznat, ale čím déle na nich můj zrak spočíval, tím jasněji jsem ty nepatrné rozdíly viděla.

„Přece nebudeme stát venku, ne," rozpřáhla Jay ruce a pokynula, abychom ji následovaly.

Děvčata se po mně stále ohlížela, asi nevěděla, jestli se mají přátelsky usmívat nebo mě (ne)nápadně zkoumat jako nově objevený druh.