Návrat v čase /Louis Tomlinson//DOKONČENO/

...část čtvrtá...

Krásný čtvrteční večer! =) Mám pro vás další díl staronové povídky "Návrat v čase", protentokrát se zdržím dlouhého úvodu, není mi nějak dobře a nic kloudného bych nevymyslela, snad jen: DOUFÁM, ŽE SE VÁM I NADÁLE BUDE PŘÍBĚH LÍBIT, DĚKUJU! ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * *

„Sarah! Elis!" zaslechly jsme zprava povědomý hlas. Poznávala jsem jej, okolo srdce se mi ovinulo hřejivé teplo... Ale než jsem stačila jeho majitelku najít, přiřítila se k nám vysoká tmavovlasá žena a rovnou se vrhla k mamce.

„Jay," vydechl můj rodič, spustil zavazadla na zem a obě si padly kolem krku. Musím říct, že Louisova mamka se za těch 10 let vůbec nezměnila. Byla přesně taková, jak se zapsala do mých vzpomínek.

„Jsem tak ráda, že jste přijely," švitořila nadšeně. Napřed to vypadalo, že si mě vůbec nevšimla, když vtom se ke mně její pozornost přece jen stočila.

„Elisabeth," vydechla, ve tváři měla vepsané překvapení, „neuvěřitelně jsi vyrostla!"

Zasmála jsem se a padla do její rozevřené náruče.

„Moc ti to sluší," zašeptala a jemně mě líbla na tvář. No, myslela jsem si o její poznámce své, ale rozhodla se nechat si vlastní názor pro sebe. Nebylo vhodné začít se hned po příletu o čemkoli dohadovat.

„Kde máš Louise?" přišla najednou moje mamka s nečekanou otázkou. Střelila jsem po ní zamračeným pohledem, ale vůbec mě nebrala na vědomí. Už i ona se spolčila s osudem?

„Něco zařizuje ve městě, uvidí se s námi doma," usmála se Jay a obrátila hlavu ke mně. „Víš, že ses skoro nezměnila?"

Neovládla jsem se a pochybovačně pozvedla obočí. To vážně?

Pro jistotu jsem sklopila hlavu a zadívala se na svůj širší pas, momentálně umně skrytý pod volnou černou tunikou. Dávno jsem se naučila vybírat si do šatníku takové kousky, které pomohou se zamaskováním nedokonalostí na mé postavě. Kterých bylo, mimochodem, požehnaně.

„Myslím to vážně," pokračovala, když se ani po desítkách vteřin nedočkala žádné odpovědi. „Je z tebe mladá slečna, ale v obličeji jsi stále stejná. Stále stejně hezká..."

Zčervenala jsem a nervózně přešlápla. Neuměla jsem se vypořádávat s komplimenty.

„Mimoto," pokračovala a to slovíčko nápadně protáhla, „Lou celý týden div neblázní, nemůže se tě dočkat."

To říkat neměla... Bezděky mi před očima vytanula představa, jak ten usmívající se klučina nervózně přechází po domě a čeká na svou kamarádku z dětství. Zvláštní, ale mě to ani trochu neuklidnilo. Spíš naopak.

„Elis, je ti fakt špatně?" přešla ke mně mamka a starostlivě mi pohlédla do obličeje. Věděla jsem, že se mi z něj vytratila veškerá barva, ale jestliže se můj rodič tvářil takhle, musela jsem fakt vypadat na zhroucení.

„T-to je dobrý," zasípala jsem, pokoušejíc se uklidnit pádící srdce.

„Co se děje?" Ani Jay nevypadala kdovíjak klidně, mračila se a nevědomky se ke mně nakláněla blíž, snad připravena zachytit mé bezvládné padající tělo, kdyby došlo k nejhoršímu.

„Jsem jen nervózní."

„Kvůli Louimu?"

Mlčky jsem přikývla a zoufale se rozhlížela kolem, jestli nenajdu nějakou lavičku. Bohužel, všechny obsazené.

„Mělas vidět jeho," odpověděla a zjevně se mě snažila povzbudit. „Posledních pár dní nemluvil o ničem jiném než vašem příjezdu, dokonce se dohodl i s managementem, dali klukům týdenní volno."

Až to mě úplně a definitivně dostalo. On kvůli mně dokonce pozastavil všechny akce? Ale ne, kvůli mně ne, kvůli NÁM. Je prostě zvědavý, jak se změnila ta, se kterou na pískovišti dělal bábovičky.

Pokus o uklidnění sebe samé vyšel úplně vniveč. Ať by do mě v dané chvíli hustil kdokoli, pravděpodobně bych ho neposlouchala. Dalo mi dost práce zaplašit hrůzné scénáře, v nichž se odehrávalo naše přicházející setkání.

„Tak pojďme," vytrhla mě z přemýšlení zvesela Jay a zářivě se na nás usmála.

Znovu jsme tedy s mamkou popadly svá zavazadla a vydaly se za ní na parkoviště.

Její černý peugeot, něco jako malá dodávka, stál kousek od vchodu, a tak jsme naložily veškeré kufry a usadily se na sedadlech.

Cestou jsem byla doslova přilepená na okně. Porovnávala jsem to, co vidím, se svými vzpomínkami. Jistě, město se zmodernizovalo, ale na většinu věcí jsem se pamatovala moc dobře. Tady jsme si hráli v parku, sem chodili na zmrzlinu. Jely jsme dokonce i kolem mé bývalé základní školy, všechno to mi vehnalo do očí slzy. Definitiva uvědomění, že dětství opravdu skončilo, byla jasná. Nezpochybnitelná a nevratná.

A tak bolestivá.

Vepředu celých těch 15 minut zatím probíhala veselá a živá konverzace, já se do ní však nezapojila. Mé soustředění odplulo někam hodně daleko, mozek vyrazil na výlet a myšlenky se motaly tak moc, až jsem měla strach, že zapomenu i své jméno.

„Elis, jsme na místě."

Matně jsem si uvědomovala, že na mě někdo mluví. Zaostřila jsem tudíž před sebe. To mamka se nakláněla ze sedadla spolujezdce a povzbudivě se na mě usmívala.