Návrat v čase /Louis Tomlinson//DOKONČENO/

...část dvacátá šestá...

Krásný sobotní večer! Jak jsem avizovala dopoledne, do konce NÁVRATU zbývá šest dílů, a jelikož se mi včera povedla zbytková korekce, můžu tento příběh vesele přidávat =) Děkuju vám za krásné komentáře, kouzlí mi úsměv na tváři a moc pro mě znamenají. Nezřídka se k nim vracím, nic tak skvěle nenakopne k další tvorbě... ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Zírala jsem za ním s pokleslou čelistí. Co měly všechny ty narážky znamenat? Že by mě opravdu měl rád tak jako já jeho? Je to vůbec možné?

Nechtěla jsem si něco takového připustit. Respektive... Nemohla jsem. Obávala jsem se, že následné zklamání bych neunesla. Bolest, způsobená Louiho odmítnutím, by pravděpodobně dalece přesahovala to, co dokáže lidská bytost zvládnout.

Do pěti minut jsme byli na místě. Ocitli jsme se před jakýmsi obrovským parkem, po jehož obvodu stály vzestupně srovnané dřevěné lavice. A jelikož je architekti naaranžovali do půlkruhu, prostor připomínal obrovský amfiteátr.

Většina sedadel již byla obsazená, v předních řadách seděly mladé zamilované páry, za nimi dospěláci s popcornem v rukou a téměř až nahoře rodiče s neposednými ratolestmi.

Pootočila jsem hlavu doleva. Páni, to plátno mělo nadpozemské rozměry... No, tam bych na horor rozhodně nešla.

„Ani s Louim?" neopomnělo si rýpnout mé podvědomí. Naštvaně jsem zavrtěla hlavou a pokoušela se dál soustředit na momentální situaci. Nesměla jsem zabřednout do jakýchkoli úvah. Vždyť jsem se jen mučila! A to... muselo přestat.

Ani nevím, kdo obstaral vstupné, najednou jsem však kráčela za ostatními někam do horní části. Poskládali jsme se na lavičky, já skončila mezi Phoebe a Niallem, ovšem než blonďáček stačil usednout, přiřítil se Lou a doslova se mu tam vecpal. Nebýt toho, jak jsem stále ještě byla zaskočená nedávným rozhovorem, určitě bych se rozesmála nad jejich pošťuchováním. Jenže takhle to nějak nešlo. Mimické svaly mě neposlouchaly, koutky úst svěšené ve smutku.

Vděčně jsem se zhroutila na lavičku, kolena dál odmítala nést tíhu mého těla, a ještě periferním viděním zachytila, jak se vedle Louise uvelebila Eleanor. Nejradši bych si frustrovaně a pěkně nahlas odfrkla. Už mě unavovalo mít je neustále po boku. Připadala jsem si... jaksi navíc.

A tak jsem se naklonila k Phoebe, která mi chtěla sdělit něco naléhavého, jen abych mohla sebe samu vyloučit z jejich kolektivu.

Konečně všechny lampy v parku potemněly a na plátně se objevila reklama na Coca-Colu.

Cítila jsem neustálé nutkání otáčet hlavu doprava a kontrolovat, zda tam děvčata sedí. Pamatovala jsem na slova, jež mi věnovala Jay, a trhnula hrůzou, že by mi malé utekly... Naštěstí to však nevypadalo na jakoukoli katastrofu. Poslušně seděly, oči přilepené na obrovském barevném plátně.

Náhle jsem ucítila Louiho ruku na svých zádech. Hladil mě, konejšil, byl to jemný a opatrný dotek, ovšem rozechvěl mé tělo jako nic jiného. Jako by se v něm nacházelo mnohem víc citů než v tom nejvroucnějším vášnivém polibku z filmových pláten.

Trhavě jsem se nadechla a narovnala ramena. Zkouška mého sebeovládání nemohla začít v méně vhodnou chvíli. Snad bych se dobrovolně nechala zavřít někam do blázince...

Pomalu jsem k němu otočila hlavu. Nedíval se před sebe, kdepak. Začínající animák jej vůbec nezajímal. Pohled upíral na mě...

„Nechceš vidět film?" zašeptala jsem tak potichu, aby to nikdo jiný nemohl slyšet.