Návrat v čase /Louis Tomlinson//DOKONČENO/

...část devátá...

Krásný nedělní večer! Dnes si odpustím dlouhé úvody, jen si dovolím opět poděkovat a povědět, že jste naprosto úžasní. Za vše vám děkuju!
Enjoy this part ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * *

„Ty, mami," vyskočil hbitě Lou a stanul před ní. Ruce ležérně vražené v kapsách, v obličeji neměnná maska. „Lottie s Felicite by chtěly spát u Sarah, co ty na to?"

Na první pohled bylo jasné, že se to Jay ani trochu nelíbí. Nespokojeně se zamračila a sjela své starší dcery přísným pohledem. „Radši bych, abyste dneska zůstaly doma..."

„Ale mamí!" zakňourala nešťastně Fizz.

Jay se právě nadechovala k odpovědi, když jsem do toho jemně vpadla já. Ať už se tak dělo z jakéhokoli zvláštního a nepochopitelného důvodu, stala jsem se součástí jejich spiknutí, Spoléhaly na mě. A já rozhodně nehodlala jejich důvěru zklamat. Ne bez boje. „Co kdybych se za holky zaručila?"

Lehce podezřívavě našpulila rty, a tak jsem se pustila do vysvětlování. „S Louisem budeme dneska hlídat, ne? Tak kdyby cokoli, můžeme si pro holky dojít. Já v jejich věku také ráda spala u kamarádek. Už jsou to přece velké slečny..."

Ta jejich rozzářená očka přebila veškeré pochybnosti o tom, zda jsem se nemotala do něčeho, do čeho mi vůbec nic není. Vypadaly jako sluníčka. Bez nadsázky.

Jay si povzdechla a oslovila přímo své dcery. „Máte štěstí, že se za vás Elisabeth přimluvila. Budu jí tedy věřit a na ni a Louise spoléhat a pustím vás. Ovšem," zarazila je zvednutím ukazováčku, když propukly v hurónský jekot, „musíte se mi ozývat a dávat na sebe pozor, jasné?"

Samozřejmě by holky v tu chvíli slíbily leccos, jelikož byly v obrovské euforii. Spontánně mi skočily kolem krku, mačkaly mě, až mi začal akutně docházet dech, a pak utekly do pokoje.

„Tak na ně ještě počkáme," opřela se Jay o linku, „k Sarah je to po cestě do centra..."

„Snad jsem nebyla moc drzá," kuňkla jsem nervózně. „Jenom mi připadalo, že o to děvčata opravdu stojí."

„Proč drzá?" nechápala. „S tím si nelam hlavu. Jenom jsi teď byla oficiálně přijatá do jejich party."

Uculila jsem se a založila ruce na prsou. Tak to se mi zamlouvalo.

Holky se vrátily během 10 minut, a to s batůžky na zádech, a s energickým máváním následovaly naše mamky k domovním dveřím. Štěbetaly, v rukou třímaly mobilní telefony, už se jistě viděly na pyžamové párty se svou přítelkyní.

Samozřejmě jsme nebyli ušetřeni obvyklých rodičovských rad, ale celkově mi přišlo, že to obě ženy braly spíš jako rutinu. Asi se nám, z jejich pohledu, dalo věřit... Hech, chyba!

Jakmile za nimi zapadly dveře, došlo mi to. Vše se mi v hlavě poskládalo do jasného, hrůzu nahánějícího obrázku. Večer strávený s Louisem v téměř prázdném domě?

Upřímně, nemyslela jsem, že holky vydrží vzhůru příliš dlouho, takže pak budeme opravdu sami. Kriste....

No, sami...

Do čeho jsem se to nechala uvrtat? Udělala jsem chybu. Sakra!

„Zahrajeme si karaoke?" zatahal mě najednou někdo za rukáv, čímž mě vytrhl z vytváření různých katastrofických scénářů. Díky Bohu, zřejmě... Daisy se na mě spokojeně culila, a než jsem se nadála, už mě táhla do obýváku.

„J-já neumím zpívat," bránila jsem se vehementně.

„To nevadí," dohonila nás Phoebe. „Hlavně že si u toho člověk vždycky užije spoustu legrace."

Se zoufalým výrazem ve tváři jsem se ohlédla a vyslala k Louimu tiché „pomoc". On však zradil. Zjevně se celou situací jen hodně dobře bavil. Tiše si totiž pobrukoval a klidně kráčel za námi.

„Mohli byste začít vy s Louim," ujala se Daisy ihned plánování. Bez problému dokonce zvládla zapnout televizi, nastavila karaoke a jala se vybírat vhodný song.

„Asi by sis měl strčit špunty do uší," naklonila jsem se během těch nekonečných minut ke svému společníkovi. „Já fakt neumím zpívat."

„Jen klid," uculil se, „slyšelas holky. Jde jen o to si to užít."

Jemu to připadalo zábavné, ale já rudla jen z představy toho, jak se za chvíli ztrapním. Vždyť jsem se nacházela v přítomnosti člena jednoho z nejpopulárnějších boybandů současnosti! On se zpíváním živil! Kdežto já... Uch.

Pokud jsem si však myslela, že nic horšího mě potkat nemůže, pěkně jsem se spletla. Holky nám totiž vybraly duet Nicole Kidman a Robbieho Williamse jménem „Something Stupid".

Ruka se mi šíleně třásla, když jsem sahala po mikrofonu. Nejradši bych se nějak vymluvila, jakkoli, ale nechtěla jsem jim kazit radost. Na to jsem neměla právo.

Konečně zazněly první tóny. Zhluboka jsem se nadechla a v duchu několikrát napočítala do deseti.

...

Takhle jsme blbli asi 3 hodiny. Zpočátku jsem se držela hodně zpátky, ale po chvilce se mi to kupodivu zalíbilo a já si to skutečně začala užívat.

V 10 už holkám padala víčka, tak jsme je nahnali do koupelny a sami zatím v obýváku trochu poklízeli. Vypadalo to tam jako po výbuchu. Sáčky od bonbónů, flašky od vody, polštáře rozházené po celé podlaze.

„Víš, že zpíváš pěkně?" promluvil Lou najednou, když sbíral prázdné misky se zbytky ovoce.

„Ty bys měl mít přece hudební sluch, ne?" opáčila jsem, abych ho trochu pozlobila.

„Tím chceš říct, že nemám?" v očích mu blýsklo a koutky úst zacukaly.

„No, dřív jsem si to myslela. Ovšem po tom, cos mi právě řekl, začínám pochybovat...."

Louis se hbitě obrátil, a než jsem se vzpamatovala, mrskl po mně měkkým polštářem. Mileráda jsem mu to oplatila, a tak se strhla velká a velmi krutá polštářová bitva. Smáli jsme se jako dva blázni, puštění ze sanatoria pro duševně choré, a pálili po sobě jeden barevný kousek za druhým. Dost se divím, že to neodnesla žádná váza či jiná křehká dekorace.

„Jé, mohly bychom se přidat?" ozvalo se asi po 20 minutách. Děvčátka vypadala jako princezny. Dlouhé vlásky jim splývaly po ramenou a růžová pyžámka jen dotvářela celkový dojem.

* * * * * * * * * * *

Nestačím zírat, jak rychle letí nahoru počet followerů. Miluju vás, fakt, díky za přízeň!