Návrat v čase /Louis Tomlinson//DOKONČENO/

...část dvacátá druhá...

Krásné úterní odpoledne! Než vyrazím po pochůzkách a večer na posezení s holkami z gymplu, házím vám sem novou část naší oddechové povídky... Snad se vám bude líbit, díky za vše, mám vás moc ráda! A věřte v zázraky, i ve skutečném životě se dějí ;o)

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Beze slova jsem se otočila a rozběhla se přes kuchyň k proskleným dveřím na zahradu. Potřebovala jsem vzduch. Uvnitř na mě začínal padat pocit klaustrofobie.

Přivítal mě jemný vánek mísený s vůní čerstvě posekané trávy.

Dál mě nohy neunesly. Sesunula jsem se na kolena pár metrů za dveřmi a pokoušela se zorientovat ve všem, co se od rána odehrálo. Jak se to jen mohlo tak neuvěřitelně obrátit? Vždyť... Probudila jsem se v Louiho náruči, vše se zdálo idylické. Dokonalé! A pak... se na prahu objevila Eleanor a můj sen se rozpadl na miliony maličkých nesourodých kousků.

Překvapivě ovšem nenásledoval žádný slaný vodopád, asi jsem svůj denní příděl už vyčerpala.

„Elisabeth?" ozvalo se za mnou po pár minutách konejšivého ticha. Ihned jsem se zachvěla. Ten hlas bych poznala kdekoli.

„Nech mě, prosím, samotnou," zašeptala jsem roztřeseným hlasem.

„Není to tak, jak to vypadá," usedl Louis vedle mě, mou prosbu se rozhodl úplně ignorovat. Narušoval mi osobní prostor a já netušila, jestli to v momentálním rozpoložení snesu. „Už před měsícem jsme se s Eleanor dohodli, že si dáme pauzu. Netušil jsem, že se sem chystá. Opravdu ne..."

„Pauza není rozchod," odpověděla jsem potichu, zrak upřený na své propletené prsty. „Navíc se k tobě El hodí víc, přiznej si to. A je do tebe úplný blázen, každý to na první pohled pozná. Proč bys měl vlastně volit mě?"

Ano, bylo mi hrozně. Zvedal se mi žaludek ze sebe samé, navíc... Došla mi pravdivost vlastních slov, ta jejich reálnost.

Krásný dvoudenní sen, jen co je pravda. Čas na návrat do reality.

„Neříkej to," naklonil se těsně ke mně, na krku jsem zřetelně cítila jeho dech. Projel mnou elektrický proud, husí kůže už zachvátila každičký centimetr mé pokožky. „Ty jsi pro mě teď to nejdůležitější. K Eleanor jsem nikdy necítil to samé co k tobě..."

„Pleteš si silné přátelské city s něčím víc," zavrtěla jsem hlavou a o kousek si odsedla. Tvrdošíjně jsem pohled stále klopila dolů, nehodlala jsem se na něj podívat. Ne dokud to nebude nezbytně nutné.

„Nic si nepletu," zvedl se a poklekl přede mě. Vzal mou tvář pevně do dlaní a odhodlaně se na mě zadíval. „A taky vím, že ani ty ke mně nechováš čistě přátelské city."

Pevně jsem zavřela oči. Měl pravdu, samozřejmě. Ale nahlas jsem to přiznat nehodlala, ne po tom, jak se celá situace vyvinula. Už tak jsem své křehké nitro odhalila víc, než jsem kdy chtěla.

„Ničí mě vidět tě plakat," mluvil tiše dál, zatímco mi z tváře utíral slané slzy. Nechtěně jsem se při jeho něžném doteku rozklepala. Jako vždy.

„Všechno to s Eleanor vyřeším a-," přerušila jsem ho. Měla jsem totiž pocit, že víc už toho nesnesu. „Dost. Lou, ona se tě nevzdá, navíc je pro tebe lepší. Jak mě kdy mohlo napadnout, že ty a já..." Větu jsem nechala doznít v prostoru, vysmekla se mu a vytáhla se na nohy.

Po chvilce chytání rovnováhy jsem zmobilizovala veškeré zbylé síly. Naposledy jsem na Louise pohlédla. Výraz v jeho tváři mě však dorazil úplně. Potřebovala jsem pryč....