Návrat v čase /Louis Tomlinson//DOKONČENO/

...část první...

Krásný nedělní večer! =) Včera jsem celé odpoledne strávila učením, a tak než jsem se úplně vyčerpaná vydala spát, rozhodla jsem se k úpravě první části této staronové povídky. Díky za pozitivní ohlasy k prologu, pevně doufám, že se bude příběh líbit i nadále =) Enjoy it!

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

„Elisabeth, už jsi slyšela o One Direction?" přiřítila se ke mně jedno letní odpoledne kamarádka Zoe. Oči měla navrch hlavy a ve tváři přesně takový výraz, který říkal: „Právě teď mě něco děsně zaujalo!". Ostatně, za šest let našeho přátelství jsem uměla jednotlivé masky, jak jsem její rozpoložení ráda nazývala, spolehlivě definovat.

„Myslíš tu britskou skupinu?" zvedla jsem oči a letmo se pousmála.

„Jo, přesně tu," zhroutila se vyčerpaně na naši zahradní houpačku a začala se ovívat časopisem, jejž držela v rukou. „Já se do nich úplně zbláznila!"

Potlačila jsem smích a usedla vedle ní. „Písničky mají úžasné, mohla bych je poslouchat pořád dokola. Ale abych se přiznala, o těch klucích nevím vůbec nic, párkrát jsem na internetu zahlédla nějakou miniaturní fotku, ale to je vše."

Vytřeštila na mě oči a zalapala po dechu. „To jako že vůbec nevíš, jak vypadají?"

Pokrčila jsem rameny a bála se, že se mi kamarádka na místě zhroutí. Zjevně ji mé přiznání lehce... zaskočilo.

„Nevíš, o co přicházíš," mrkla na mě, když se asi po dvaceti vteřinách trochu vzpamatovala. „Jsou to sice opravdu mladíčci, ale pěkní, milí a ztřeštění."

„Mladíčci?" opáčila jsem, jelikož můj mozek nějak nevěděl, co si pod tím má přesně představit. Čtrnáct? Patnáct?

„Jo," přikývla, evidentně spokojená, že mi může dát přednášku. Pohodlně si poposedla, založila ruce na prsou a spustila. „Věkové rozmezí je u nich od 18 do 20, takže vlastně jako my," zachichotala se a pokračovala, „přičemž třem je 18, jednomu 19 a poslednímu právě 20."

Chvilku jsem nad tím uvažovala. Já se doteď fakt zajímala jen o jejich hudbu, on čas ještě pátrat po tom, jak vypadají, a pídit se po jejich životopisech nějak nezbýval. Měla jsem za sebou totiž zkouškové období v prvním roce na vejšce a až nyní si užívala trochu toho volna.

„Musíme tě zaškolit," dloubla do mě a upřela na mě své hnědé oči.

Pozorně jsem se na ni zahleděla. Zoe, holčina, která mě provázela od základní školy. Byla o 2 roky mladší než já, čerstvě plnoletá, a velmi snadno se dokázala pro něco nadchnout. Když se tak stalo, vždycky do toho vkládala celé své srdce. Vždycky jsem ji za to na jednu stranu obdivovala. Perfektně ji vyjadřovalo jedno slovo: bezelstnost.

„Koneckonců," vytrhla mě ze zamyšlení, „můžeme začít rovnou..."

Ani nečekala na můj souhlas, rozložila časopis na kolenou a nalistovala příslušnou stránku. Otočila noviny o 90 stupňů a hrdě mi ukázala barevný plakát.

„Tohle je Harry," zabodla prst do mladého klučiny s kudrnatými hnědými vlasy a neuvěřitelně pronikavýma zelenýma očima, „tady Zayn, Niall, Liam a Louis."

„Louis?" hrklo ve mně, a tak jsem se naklonila blíž. Bylo mi jasné, že takové jméno má v Anglii spousta lidí, ale mně na mysli hned vytanula vzpomínka na „mého" Louise. Okřikovala jsem se, že takové náhody existují pouze ve filmech, ale když jsem si osobu na obrázku prohlédla pozorněji, z obličeje se mi vytratila veškerá barva.