Návrat v čase /Louis Tomlinson//DOKONČENO/

...část šestnáctá...

Krásný dobrý večer! Kdyby náhodou potřeboval někdo z vás trochu vypnout, zveřejňuji další díl naší oddechové povídky, třeba při ní zapomenete na strasti a starosti =) 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * 

Jakmile jsem se přes bytelný parapet vyklonila ven, usmál se a dvěma prsty naznačil telefonování. Však to znáte, palec a malíček natažený, ruka u ucha. Pak ukázal směrem do pokoje, přímo za má záda, a mě napadlo, jestli náhodou nechce, abych se podívala na mobil.

Zaraženě jsem tedy sáhla na noční stolek a rozsvítila displej. Opravdu, měla jsem jednu nepřečtenou SMS...

Třesoucími prsty jsem ji otevřela a dala se do čtení. Srdíčko mi znovu skákalo jako na pružině, celá ta věc s kamínky v okně mi připadala jako vystřižená z nějakého hollywoodského dojáku.

„Chceš provést něco šíleného? ;o)" Mrkací smajlík na konci zprávy mě totálně odrovnal. Musela jsem se jednou rukou chytit okraje nočního stolku, jinak bych pravděpodobně skončila na zemi. Aneb, jinak řečeno, co s vámi udělá několik hodin zastírání opravdových citů.

Znovu jsem vyhlédla ven. Louis tam pořád stál a zuřivě mával, snad chtěl, abych šla dolů.

Přemýšlení mi netrvalo dlouho. Vlastně jsem si vůbec neposlechla rozum, důležité bylo jen a pouze srdce, jež vysloveně řvalo, na co vlastně ještě čekám...

Telefon jsem strčila do kapsy džínů a rozběhla se dolů. Z kuchyně ke mně zaznívaly tlumené hlasy a srdečný smích, mamka s Jay asi seděly nad šálkem kávy a probíraly uplynulé odpoledne.

Potichu jsem otevřela domovní dveře a vyloženě se vyplížila do teplého letního večera. Lou už čekal na cestě, a sotva jsem se přiblížila, chytil mě za ruku a rozběhl se směrem od domu.

Zastavili jsme až v parku, na dohled od dětského hřiště.

„Co tě to napadlo?" zeptala jsem se, marně popadajíc dech. V plicích mě bodaly ostré jehličky, hrtan pálil, jako by jím proudila kyselina.

„Říkal jsem si, kde jinde zavzpomínat na staré časy než tady?" ukázal směrem k houpačkám a skluzavkám.

Culil se jako malý kluk, vrátili jsme se o deset let zpátky, opět jsme byli malé děti, jež dny vyplňují vymýšlením neškodných lumpáren.

Zpočátku jsem myslela, že žertuje, čekala jsem, až padne známé „Jenom sranda!", avšak vteřiny plynuly v tichu a ona slova nezazněla.

„Na tohle už jsme trochu velcí, ne?" namítla jsem ve finále přiškrceně.

„Ale no tak," zazubil se, „vždycky jsi byla pro každou legraci, snad se zrovna tohle nezměnilo?"

Tak to popichování mi bylo známé dost dobře.

Uculila jsem se. „Což o to, jsem pořád pro každou legraci, ale nerada bych při ní rozbila městský majetek. Nevypadá to, že ty houpačky by unesly mou váhu."

Otráveně protočil panenky a nechal z hrdla uniknout frustrovaný povzdech. Jistě aby mi dal názorně najevo, co si o mém sebeponižování myslí. „Tady ti žádné výmluvy nepomůžou. Musela bys mít aspoň dvakrát tolik, aby se ti povedlo tyhle hračky," rozhlédl se dokola, „rozbít."

Stále jsem se tvářila skepticky. A tak Louis na můj souhlas vůbec nečekal, znovu mě pevně čapnul za ruku a odtáhl na jemný písek pokrývající hřiště.

„Ještě že už tu nikdo není," pronesla jsem, zatímco Lou usedal na jednu z houpaček.

„A kdyby byl, tak co?" trošku se rozhoupal a pokynul, abych se uvelebila na té druhé.

Udělala jsem to. I přes ony chabé protesty jsem se jednou chtěla chovat bezstarostně, bez ohledu na to, co je a není správné. Naštěstí vydržela a můj napjatý posed po chvilce úplně zmizel. Ona atmosféra, jež nás obklopovala, se nevyrovnala snad žádnému jinému pocitu na světě.

„Pamatuješ, co jsme dělali, když jsme byli malí?" nadhodil po chvíli.

„Myslíš naše proslulé závody?" Při té vzpomínce jsem se rozesmála. Jedna z věcí, jež se mi v paměti uchovaly a snad uchovají napořád. Kdykoli jsem měla těžké období, vrátila jsem se v myšlenkách do dětství a všechny chmury pro chvilce zmizely.

„Přesně ty," přikývl. „Co kdybychom si jednu soutěž dali i teď?"

„Dobrá, jsem pro," souhlasila jsem.

Šlo o to co nejvíc se rozhoupat a pak z houpaček doskočit co nejdál. Vzhledem k tomu, že písek na zemi tvořila velmi jemná zrníčka, nehrozil jakýkoli úraz. Nebo aspoň ne takový, na nějž bychom rádi mysleli.

„3,2,1, teď!" zakřičel Lou, a tak jsem se od sedačky odlepila a už letěla volným pádem.

O zbytek se postarala gravitace. Dopadli jsme úplně stejně a jako na povel chytli oba neuvěřitelný záchvat smíchu.

„Jsi v pořádku?" překulil se blíž a sklonil ke mně svůj obličej.

„Jsem. Tedy až na to, že mám písek úplně všude," utřela jsem si z očí slzy veselí a vnímala, jak se mi jemná zrnka dostávají za triko. Cítila jsem se neuvěřitelně lehká. S Louim po boku bych zvládla snad cokoli. Zdolat hory, potopit se do hlubin bez kyslíkové bomby. Uzvednout monster truck. Všechno.

Slunce pomalu zapadalo a zalévalo okolí naoranžovělou září. Jako by obloha hořela... Má romantická část právě ožila a se zájmem rozprostírala svá osidla mými žilami.

„Poslední dva dny byly úžasné," zašeptal znenadání Louis a zastrčil mi za ucho pramen vlasů. Jen při tomto jediném letmém dotyku se mi srdce rozbušilo. Ležela jsem prkenně, bez jediného pohybu, a vykuleně zírala na onen půvabný obličej, jenž vyplňoval celičké mé zorné pole.

„Nedokážu si představit, že bys mi teď měla odjet," pokračoval a pohladil mě po hřbetu dlaně. Opět výboj elektřiny, opět stravující požár.

„Jsme nejlepší přátelé," zasípala jsem přiškrceně, „vždycky nějak zvládneme tu dálku..."

„Něco je špatně," přiblížil se ještě o kousek, už jsem na rtech dokonce cítila i jeho horký dech. „To, jak jsem se s tebou dnes cítil, se úplně vymyká jakémukoli konceptu přátelství."

„Cože?" vyjelo ze mě. Nebyla jsem si jistá, zda mi city nezatemnily rozum a já jeho slova jen špatně nepochopila.

„Když jsem s kamarády, je mi jinak," zašeptal a pohledem těkal od očí k mým rtům. Nejistě zvedl ruku, jež se mu znatelně třásla, a dotkl se mé tváře. Plaše, opatrně. „Kamarády přece netoužíš líbat, dokud nebudeš u konce s dechem..."

Musel slyšet, jak mi srdce v hrudi po jeho slovech popraskalo.

* * * * * * * * * * *

PS: Jukněte do knihovny, včera jsem zveřejňovala (staro)novou jednodílovku ;o)