Návrat v čase /Louis Tomlinson//DOKONČENO/

...část jedenáctá...

Každý z nás se potřebuje odreagovat. Vypnout a odpoutat se od reality... Přesně s tímto cílem jsem se rozhodla "NÁVRAT V ČASE" začít zveřejňovat, tudíž neočekávejte nějakou akci, záhady ani nic podobného. Přesto však doufám, že se příběh bude i nadále líbit. A tento díl... Jak už jste mě poznali, prostřednictvím psaní se vyrovnávám se spoustou vlastních vnitřních strašáků. A jsem si jistá, že i spousta z vás se s nimi pere. Vnímejte poselství, udané mezi řádky jednotlivých výtvorů... ;o) MÁM VÁS RÁDA!

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Zavřela jsem se v té větší koupelně na patře a shodila ze sebe oblečení. Poslední hodina, strávená v kuchyni, mi jakékoli myšlenky na spánek úplně vypudila z hlavy. Pomalu mi docházelo, jak jsem v Louiho přítomnosti pořád šťastná, tyto pocity se za deset let, jež nás rozdělovaly, vůbec nezměnily. Naopak, neuvěřitelně zesílily. Což bylo zvláštní. Vždyť... Polovinu života jsme strávili bez toho druhého.

Ze sprchy jsem vylezla asi po 15 minutách. Vyčistila jsem zuby, pleť a okolo půl 1. už se chodbou plížila do mé a mamčiny ložnice.

Zespoda se neozývaly žádné zvuky, došlo mi, že už i Lou asi bude tonout v hlubinách uklidňujícího spánku.

Velmi pomalu a opatrně jsem za sebou zavřela dveře, abych maminu neprobudila, a vlezla do postele. Stále jsem přemítala nad tím, jak se za pár dní celý můj život změnil. Z Francie do Anglie, téměř návrat v čase. Návrat do dětství.

A k člověku, který byl pro mě jedním z nejdůležitějších vůbec.

Minuty plynuly, ovšem já stále jen zírala do stropu. Snad až příliš usilovně, jelikož mi na očním pozadí vyvstaly první náznaky migrény. A jak už to v podobných situacích bývá, myšlenky se rozlétly všemi možnými směry. I když si všechny ve finále našly stejný cíl.

Zastavily u kluka, který odpočíval o pár pokojů dál.

Stále dokola se mi pod zavřenými víčky vynořovala jeho usmívající se tvář, veselé oči a důvěrně známá gesta. Jak si z čela odhrnoval vlasy. Jak se nervózně kousal do rtu... Jak každou napjatou situaci uměl obrátit v žert.

Brzo už mi z toho šla hlava kolem.

Najednou se do ticha ozvalo slabé klepání na dveře. Zprvu jsem měla za to, že se mi něco zdálo, ale když se zvuk rozlehl ložnicí podruhé, popadla jsem župan a natáhla si ho přes ramena. Se značnou mírou paniky mi hlavou náhle projela jedna jediná myšlenka. Co když... Co když se jednomu z děvčátek udělalo špatně?

Sebrala jsem se a po špičkách přeběhla ke dveřím.

Ovšem... Ten, kdo nervózně přešlapoval na prahu, nebyl nikdo jiný než Louis.

„Co tu děláš?" zašeptala jsem šokovaně. „Víš, kolik je hodin?"

„Promiň," strčil ruce do kapes tepláků, „vzbudil jsem tě?"

Těm jeho modrým kukadlům se prostě nedalo odolat. Tála jsem jako sněhulák na jaře a doslova se za to nenáviděla. „Vlastně ne, nějak nemůžu usnout..."

„V to jsem tak trochu doufal," zakřenil se a já zmateně povytáhla obočí.

„Myslel jsem," upřesnil, „jestli by ses se mnou nechtěla ještě podívat na nějaký film... Taky se mi nechce spát."

Čelist mi poklesla. Ehm. Co mi právě nabídl?

I když jsem věděla, že pokud jeho návrh přijmu, bude to pro mě mít vážné následky, strašně jsem toužila přikývnout a z ložnice vyklouznout. A proč vlastně ne? Spousta kamarádů se společně dívá na filmy... Co?

„Moc ráda," poslechla jsem nakonec své srdce a potichounku vkročila na chodbu.

Jelikož tam panovala přímo neprostupná tma, chytil mě Louis pevně za ruku a vedl do svého pokoje. Naše prsty se proplétaly, horko přímo stravovalo mou pokožku...

Počkat... Do jeho pokoje? Copak se nebudeme dívat v obýváku?

Skoro se mě zmocnil panický záchvat. Ovšem couvnout už jsem nemohla. Jak bych mu to pak vysvětlila?

Louiho útočiště bylo přesně takové, jak jsem si představovala. Prostorná místnost, jíž dominovala široká postel, naproti u stěny velká televize, psací stůl, notebook a spousta fotek a plakátů. A abych nezapomněla, ještě desítky ledabyle rozházených CDček různých žánrů od tvrdého rocku až k romantickému popu.

Jo, tohle mi k němu sedělo.

Po pár krocích jsem se však zastavila. Zmateným pohledem jsem putovala po jednotlivých kusech nábytku, podivujíc se, odkud bychom tedy měli film sledovat. Lou tam totiž neměl žádný gauč ani pohovku.

Doputovala jsem k jediné zbývající možnosti.

Postel.

Tak to už na mě bylo sakra moc.

„Proplížil jsem se dokonce dolů a přinesl nějaké sladkosti," uculil se na mě a zašustil různými sáčky s všelijakými dobrotami.

„Sladkosti?" opáčila jsem a pokoušela se skrýt svou nervozitu. „Vždyť budu vypadat jako sud!" Pronesla jsem to sice žertem, nicméně v hloubi duše jsem to myslela smrtelně vážně. Komplexy ze své postavy jsem měla, co si pamatuji, a odklidit je stranou vždycky představovalo jeden velký a téměř neřešitelný problém.

„Proč jsi to řekla?" zamračil se a pozorně se na mě zadíval.

„To nic, jen tak. Pusť to z hlavy," mávla jsem rukou. Nechtělo se mi pouštět do takové konverzace. Zvlášť když se Louiho oči začaly podobat rentgenu.

„Mě neobalamutíš. O co jde?"

OK. Buď byl Lou tak vnímavý, nebo jsem se za těch deset let fakt vůbec nezměnila.

V rychlém sledu se mi v hlavě poskládalo několik myšlenek. Copak jsem o něčem takovém mohla mluvit s klukem? Byť kdysi představoval mého nejlepšího kamaráda? Rozebírat své komplexy mi dělalo problém i s mamkou, co teprve... co teprve s někým, v jehož přítomnosti jsem si připadala tak neuvěřitelně výjimečně?

Nakonec jsem však vsadila všechno na jednu kartu. „Asi si uvědomuju, jak strašně působím v porovnání s ostatními holkami hloupě. Víš, jako..." kuňkla jsem a výmluvně sklouzla pohledem po svém těle. Věděla jsem najisto, že mu to dojde.

„Tohle je poslední věc, kvůli které by sis měla dělat starosti," přistoupil ke mně a vykouzlil naprosto odzbrojující povzbudivý úsměv. „Všichni nemůžou být stejní a to, že někdo diktuje určitý ideál krásy," poslední část pronesl dost kousavě, „neznamená, že lidé, co to nesplňují, jsou něco míň. Každý vidí krásu v něčem jiném..."

Snažila jsem se skrýt, jaký šok mi jeho slova způsobila. Za svůj dosavadní život jsem totiž ještě nepotkala kluka, který by přemýšlel a mluvil podobným způsobem.

„Zase se červenáš," zkonstatoval s naprosto vážnou tváří.

„Jo, to já často, na to si zvykneš," sklonila jsem obličej a zrak upřela na své bílé ponožky. Rozpaky, v nichž jsem se topila, měly spoustu důvodů.

„Nechtěl jsem tě jakkoli znejistět," pronesl omluvně a zlehka se hřbetem ruky dotkl mé. „Jen jsem ti chtěl říct, že nemáš nejmenší důvod dělat si hlavu se svou postavou..."

„Jsi skvělý kamarád, víš to?" odvaha se mi vrátila a já se mu tak mohla znovu podívat do očí.

„Nápodobně," zářivě se usmál. Dost jsem se divila, že neslyšel, jak hlasitě mi buší srdce. Jen s veškerým sebezapřením jsem zůstávala při smyslech. Směr konverzace, již jsme poslední minuty vedli, se ubíral do neznáma. A mohl mít obrovské následky.