Návrat v čase /Louis Tomlinson//DOKONČENO/

...část sedmnáctá...

Zdravím miláčkové! =3 Dnes se zdržím dlouhých úvodů, jsem utahaná jako kotě, začal mi letní semestr na výšce a jela jsem tahem od deseti do šesti večer, uch, mám dost... =D Nový díl našeho "odreagovávacího" příběhu je tu, užijte si ho a díky za všechno!

PS: Díky také za všechna follow, moc pro mě znamenají. Vidím totiž, jak se rozrůstáme, a to mi v psaní neskutečně pomáhá. TA VAŠE PODPORA... ♥ Love ya!

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

„Nedokážu ti to vysvětlit, sám tomu nerozumím, ale je tu něco...." Větu nechal nedořečenou, místo toho překonal i onu zbývající vzdálenost, jež nás od sebe ještě držela dál, a jeho horká ústa se přitiskla k mým. Hladově, se stěží potlačovanou naléhavostí.

Bezmyšlenkovitě jsem mu rukou zajela do vlasů. Louis se vítězoslavně pousmál, jako lovec, který uštval svou kořist, a přivinul si mě k sobě ještě těsněji.

Trvalo dlouho, než mi došlo, co se to v jemném písku uprostřed anglického městečka jménem Doncaster děje. A když se tak stalo, vyděšeně jsem jej od sebe lehounce odstrčila a do jeho polibků skřehotavě zašeptala: „Co to provádíme?"

Jako by i on náhle prohlédl.

„P-promiň," odtáhl se. „Nevím, co to do mě vjelo..."

Nelíbila se mi prázdnota, která mi zakotvila v nitru po tom, co se mě Lou přestal dotýkat. Bránila jsem se jí zuby nehty, ale bylo to stále horší. Jako by náhle celý svět ztratil smysl.

Vytáhla jsem se do sedu, pokrčila kolena a omotala kolem nich své paže.

„Myslels to vážně?" nedalo mi po několika dalších vteřinách, jeho slova mi vrtala v hlavě. Racionální část mozku říkala, ať si nedělám plané naděje, že je tu jistě nějaké konkrétní vysvětlení, ovšem ta druhá, emoční, se tetelila blahem.

„Naprosto," znovu ke mně obrátil obličej a zkoumavě mi pohlédl do očí. „Vrátila ses mi do života, ale mám pocit, že ne tak úplně jako kamarádka...."

Dívala jsem se na něj, jako bych jej viděla poprvé. Zpracování jeho slov mi dělalo obrovské problémy, mé myšlení se neuvěřitelně zpomalilo. Snad bych nedokázala z hlásek poskládat ani své vlastní jméno.

Když mě políbil znovu, veškeré myšlenky na eventuelní odpor zmizely jak pára nad hrncem. Matně jsem si uvědomovala, že mě položil do písku, ale tam mé úvahy také skončily. I kdyby v tu chvíli přišel konec světa, já bych si toho ani nevšimla.

...

Nevím, jak dlouho jsme tam leželi. Leželi a užívali si vzájemné blízkosti. Té, po níž jsme deset let tesknili, ač navenek si to pravděpodobně vůbec neuvědomovali.

V tu chvíli jsem nepřemýšlela, co bude dál. Užívala jsem si toho okamžiku, jelikož v hloubi srdce jsem se děsila, že si Lou nakonec uvědomí, jaká je tohle chyba. Což bylo snad jediné možné vyústění.

„Neměli bychom se vrátit?" zašeptala jsem po nekonečné době, kdy jsme mohli slyšet jen náš dech.

„Lituješ toho?" přešel mou otázku a pohladil mě po vlasech.

„Co myslíš?" zavrtěla jsem nechápavě hlavou.

„Toho, co se teď stalo...."

Na to jsem se ho přece měla zeptat já! Spíš já bych se toho měla bát....