Návrat v čase /Louis Tomlinson//DOKONČENO/

...část dvacátá devátá...

Zdravím! Ač jsem původně psala, že do středy se sem nedostanu, osud tomu nehezky chtěl, že dneska místo školy a lítání po doktorech musím být doma, a tak jsem si řekla, že když už mám blbý den já, pokusím se alespoň vám to pondělí trochu zpříjemnit. Snad se mi to novou částí tedy povede, znovu z celého srdce děkuju za vaše odzbrojující komentáře a reakce, já vás prostě žeru =3 ♥ 
Enjoy it!

* * * * * * * * * * * * * * *

„Vyspala ses aspoň trochu?" zašeptal po pár minutách. Setrvávali jsme v objetí, cítila jsem se v jeho majetnickém sevření jako ta nejdůležitější žena na planetě.

Nechápavě jsem stáhla obočí.

„S děvčaty v té malé posteli to asi nebylo dvakrát pohodlné," objasnil a věnoval mi zářící úsměv plný něhy a porozumění.

Hrklo ve mně.

„Tys mě viděl?" opáčila jsem šokovaně a vzpomněla si na svůj „sen". Takže se mi to nezdálo? Stál nad ránem v pokoji holčiček a láskyplně mě přikrýval?

„Vrátili jsme se asi kolem 4., a když jsem šel k sobě, všiml jsem si otevřených dveří do dětského pokoje. Přepadl mě strach, jestli se holkám něco nestalo, tak jsem tam vstoupil. Phoebe i Daisy se tulily u tebe a z tváří jim sálal takový klid, jaký se tam už dlouho neobjevil. Představil jsem si, jak jednou budeš takhle objímat naše děti..."

Sklopila jsem hlavu a nechala žár, aby prostoupil celým mým tělem. Kdyby mě spálil na uhel, snad bych si toho ani nevšimla. Louis si evidentně navíc vůbec neuvědomoval, že kdykoli řekne něco takového, mé city k němu vždy zesílí. Pokud jsem do té doby ještě pochybovala, co pro mě tento kluk znamená, tehdy jsem se v tom definitivně utvrdila.

„Co se tu, sakra, děje?" prořízl ticho naštvaný hlas.

Cukla jsem sebou a pohlédla doleva. Eleanor se k nám blížila, pěsti zaťaté, a naštvaným pohledem těkala ode mě ke svému příteli. Vypadala jako Bohyně pomsty.

Podél páteře mi přeběhl nepříjemný mráz.

„Já za tebou jedu, abychom mohli být spolu, a ty se tady objímáš s jinou?" rozkřičela se na Louise. Chtěla jsem od něj odstoupit, nebylo mi příjemné, když mě před ní stále pevně držel kolem pasu.

Jenže on mě nenechal, jeho sevření spíš ještě zesílilo. Strašně se mi chtělo brečet.

„Copak jsme už před měsícem nemluvili o tom, že nám to příliš neklape? Proto jsme se dohodli na pauze, PAUZE!" vysvětlil tichým, přesto pevným hlasem.

„Jenže já stále doufala, že potřebuješ jen nějaký čas pro sebe a zase se ke mně vrátíš," fňukla ublíženě, její bojovná nálada byla najednou tentam.

„Lou, pusť mě," zakňourala jsem, „tohle si musíte vyřešit sami... Prosím..."

Ani nevím, zda mé trucovité žádosti vyhověl, nebo jsem se mu já sama prostě vysmekla, ale najednou jsem byla volná, věci jsem nechala věcmi a pádila po schodech do přízemí.

„Dobré ráno," přivítali mě v kuchyni culící se One Direction. Nasadila jsem klidnou masku a úsměv jim vrátila. „Dobré."

„Škoda, žes v noci nešla s námi," mrknul Zayn, „ten podnik je fakt skvělý!"

„Však jste si to určitě užili i za mě," sáhla jsem do skříně a vytáhla obrovský barevný hrneček. „Já byla vážně nějaká hotová."