Návrat v čase /Louis Tomlinson//DOKONČENO/

...část osmnáctá...

Zdravím, zlatíčka! =) Když máme ten víkend, určený k odpočinku, rozhodla jsem se zveřejnit nový díl "Návratu v čase". Vy, kteří jej čtete, jistě víte, že tato povídka má přesně ten charakter oddechové četby, něčeho, u čeho můžete vypnout a na nic nemyslet. No, a tato část je přesným dokladem... Romantika, žádný děj, zkrátka vypnutí =) Užijte si ho, usmějte se, poplačte, cokoli, co vás napadne. JE TO PRO VÁS! ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * *

Po špičkách jsem se dostala před dveře Louisova pokoje. Paradoxně působily mé tiché kroky proti zběsile tlukoucímu srdci, jež se pokoušelo z hrudního koše vyletět do světa. Lehounce jsem zaklepala, a než jsem se nadála, objekt mých myšlenek mě s úsměvem vtáhl dovnitř.

„Co-," začala jsem, ale umlčel mě polibkem.

Prakticky v okamžení jsem v jeho náruči zvláčněla. Jediným dotekem mě dokázal připravit o sebejistotu. Vzít mi pevnou půdu pod nohama. A co bylo zvláštní? Já si všech takových matoucích pocitů všemi smysly užívala.

„Promiň," zašeptal po nekonečné době do mých rtů, „ale je to nějak silnější než já...."

Přes tvář mi přelétl úsměv, zatímco jsem se ztrácela v Louisových čistých a tolik upřímných modrých očích.

„Nemůžu tomu uvěřit," svěřila jsem se mu, když uteklo pár minut a my se bez hnutí pořád objímali těsně za prahem jeho ložnice.

„Čemu přesně?" něžně mě hladil po zádech.

„Tomuhle všemu...."

Přemýšlivě odfrkl.

„Ani nemůžu říct, že to přišlo náhle, protože se známe už tak dlouho," odvedl mě k posteli a posadil se vedle. „Ale přísahám ti, že takhle mi ještě s nikým nebylo..."

„Víš, žes byl má první dětská láska?" kuňkla jsem nesměle a sklonila hlavu. Netuším, co mě to popadlo. Svěřit Louimu tajemství svého srdce. Asi za to mohla ona city nabitá chvíle...

Ucítila jsem, jak mě něžně uchopil za bradu. Lehkým gestem mě prakticky donutil, abych na něj hrdinně pohlédla. Přestože dušička náhle získala sotva poloviční rozměry.

„Vážně?" v očích mu zajiskřilo. „I tys byla má první láska..."

Zadržovala jsem slzy. Poslední, po čem jsem prahla, bylo, aby mě tenhle kluk měl za slabocha. Za ufňukánka! Tudíž jsem vůči sobě ve finále pociťovala hrdost za to, že se mi to konečně povedlo. Nikdy jsem ostatně nebrečela tolik jako v posledních dvou dnech. Musím se dát zkrátka dohromady.

„Máš ráda animáky?" vytrhl mě najednou ze zamyšlení, jako by přesně věděl, co mě tíží.

„Miluju je," pohled se mi rozzářil.

„Já taky něco miluju," šeptl vyzývavě. Následně se ke mně naklonil, a když to už vypadalo, že mi vtiskne polibek, ušklíbl se, a jako by se nechumelilo, odešel k televizi. Mě zanechal zmatenou a totálně vykolejenou dál sedět na své posteli. Chtěl mi tím snad něco říct? Ale ne, to jistě ne. Elis, nevytvářej si vlastní fantazie! Navíc takhle přitažené za vlasy!

„Co říkáš na Auta 2?" nadhodil a mně poskočilo srdíčko. Jeden z mých oblíbených prostředků k relaxu.

„Tvůj výraz mi stačí," láskyplně se usmál a strčil do přehrávače DVD.

Já se zatím uvelebila pod peřinou a opřela se o polštáře. Lou bez váhání skočil z druhé strany ke mně, vypnul lampičku a rovnou se přisunul blíž. Pokrývku jsem jako mávnutím kouzelného proutku přestala potřebovat. Plně mi stačilo teplo, jež sálalo z jeho bytosti.

„Jsem rád, že jsi tu se mnou," objal mě kolem ramen, políbil na tvář a pak jsme se oba ponořili do právě začínajícího filmu.

...

V Louisově hřejivé náruči mi bylo nádherně. Skutečně. A tak není divu, že jsem asi 20 minut před koncem začala usínat. Únava nade mnou přebírala moc, nezvládla jsem se jí ubránit.

„Elis?" zaslechla jsem z dálky.

Chtěla jsem odpovědět. Opravdu jsem chtěla, ovšem nějak se mi nedařilo najít správný klíč k aktivaci vlastních hlasivek. Jen jsem matně vnímala, jak mě něžně ukládá a poté celou přikrývá peřinou.

...

„It's gotta be you, only you,..." ozýval se mi u ucha ten nejkrásnější hlas, jaký bych po ránu mohla slyšet. Vlastně co... po ránu. Jejž bych mohla slýchat do konce svého života.

Pomalu jsem rozlepila víčka. Kolem pasu mě majetnicky svíraly Louisovy paže a na krku jsem cítila jeho dech.

„Dobré ráno, princezno," šeptnul.

„Ahoj," usmála jsem se a maličko se v jeho náruči zavrtěla.

„Jak jsi spala?"

„Jako nemluvně," potlačila jsem zívnutí a zadívala se do těch nebesky modrých očí. Napořád ať je přesně tohle tím prvním, co uvidím po probuzení.

„Co se ti zdálo?"

„Prosím?" vykulila jsem zmateně oči.

„Teď k ránu ses usmívala, tak by mě zajímalo, kdo se ti procházel ve snech a vykouzlil ti na tváři ten nádherný výraz," přejel mi prstem po rtech.

Elektrický výboj, jenž mnou projel, by snad dokázal udržet v chodu jednu celou obrovskou továrnu na výrobu autosoučástek.

Chystala jsem se odpovědět, že nevím, ovšem najednou mi hlavou projel jasný záblesk. Já a Lou na pláži... No ano!

Ihned jsem zrudla. To byl ale sen.

„Povíš mi to?"

„Já nemůžu," kuňkla jsem a trucovitě si deku přetáhla přes hlavu.

„Proč?" bez námahy mi ji z obličeje odtáhl. Dál odpovídat však nebylo třeba. Uculil se a něžně mě políbil. „Jelikož jsi zase v rozpacích, asi si to dovedu představit..."

Kdybych v tu chvíli vzplála, ani by mě to nepřekvapilo.

Silou vůle jsem se obrátila k budíku na nočním stolku.

Co?! 8 ráno?

Vyděšeně jsem sebou cukla, vyklouzla z Louiho sevření a rychle spustila nohy na zem. „Pane Bože, musím zpátky k sobě!"

Lou si klekl a zezadu mě objal. „Uklidni se, tvá mamka ještě vzhůru nebude."

„Ale co když ano?" Nelíbila se mi představa, že jí musím vysvětlovat, kde jsem strávila noc. Myslela by si jistě bůhvíco.

„Žádné bouchnutí dveří slyšet nebylo," konejšivě mi šeptal do ucha, „a podle toho, jak byla včera unavená, ještě v posteli chvíli bude."

„Měla bych se vrátit," chystala jsem se zvednout, ovšem Lou mě nenechal.

„Ještě nechoď," prosil a tiskl mi na krk jeden polibek za druhým.

„M-musím," bránila jsem se, ne však příliš vehementně. Za tak chabé pokusy bych se měla stydět! „Jak to pak vysvětlím?"

„Dobrá," kapituloval nakonec a neochotně mě propustil.

I šnek byl však rychlejší než já. Ploužila jsem se ke dveřím jako na popravu.

„Uvidíme se u snídaně," mrkl na mě těsně předtím, než jsem zmizela na chodbě. Výzva, šibalství, to všechno mi jediným výrazem v tváři ukázal. A mé city k němu pořád rostly.

* * * * * * * * * *

LAF JŮ *wink wink*