FYN, dívka číslo 666 - Zpět do školy

Shrnutí prvního dílu

Byla jsem ještě moc malá, když se to stalo. Zemřeli mi rodiče. Letecká katastrofa. Podle všeho byl na vině pilot. Byla jsem vážně skoro ještě miminko, když mě adoptoval milý americký pár žijící ve Wyomingu. Tam jsem strávila své dětství. Milovala jsem to tam. Tu přírodu, město, ve kterém jsme žili, svůj život. Rodiče mi nechali mé původní příjmení. Nevěděla jsem proč, ani jestli to vůbec bylo možné, ale všichni mě znali jako Fyn Bröstel. Ne jinak. V ulici se mnou bydlel chlapec. Jmenoval se Jake. Jeho zlaté vlasy vždy zářily ve slunečním záření, když běžel kolem našeho domu. Byly jsme přátelé, nebo alespoň něco na ten způsob. Rozuměli jsme si. I když jsem byla o hodně mladší, tak mě vždy bral a chránil. A potom najednou zmizel. Jeho rodiče zůstali, ale on ne. Mnoho let jsem ho neviděla, a jak se říká: Sejde z očí, sejde z mysli. Netušila jsem, že ho ještě někdy uvidím, ale stalo se.

Bylo mi jedenáct, skoro dvanáct, když mě ráno rodiče vypravili místo do školy k autu plnému ohromných chlapů, kteří mě svázali, zavázali mi oči, a posadili na zadní sedadlo terénního auta s kouřovými skly. Když jsem se tehdy lo učila se svými rodiči, usmívali se na mě. Říkali mi, že na to čekali dlouho, a že věří, že si povedu skvěle. Jen co jsem se posadila do vozu, zaplavil mě ledový klid. Sice jsem stále cítila smutek a částečnou zradu od rodiny, ale jinak jsem byla klidná. Tehdy se také objevila má zvláštní intuice, která mi řekla, co mám dělat. Pokusila jsem se o útěk. Jakoby mé tělo přesně vědělo, co dělat. Muže, který seděl se mnou vzadu jsem omráčila a díky přepážce mezi předním a zadním sedadlem, jsem bez povšimnutí vyskočila z jedoucího vozu. Nejeli jsme nijak rychle. Byli jsme na cestě uprostřed lesa, uprostřed ničeho, a jeli jsme pomalu místo toho, abychom jeli rychle. A tak jsem při skoku ani neskončila na zemi. Mé tělo vědělo přesně, co dělat. A jelikož jsem byla už od mala zvyklá běhat, a běhat rychle, vystřelila jsem mezi stromy, jako šílená. I přesto mě však chytili. Má šance na další pokus se ale vypařila, když jsem byla připoutána k jednomu z mužů. Už jsem se nezmohla vůbec na nic.

Byla jsem odvezena přes ohromnou bránu, kterou jsme projeli s největší opatrností, až k  masivním dveřím, kterými jsem byla zavedena do kamenné chladné budovy, kde jsme se přes spletité chodby dostali až do dřevem obložené místnosti, kde jsem se poprvé setkala s mužem, který měl celé tohle, mé vytržení z normálního života, na svědomí. S Antonem Hopkinsem. Ten ze mě byl nadšený. Vypadal, jako kluk, co dostal novou hračku. Tehdy jsem nechápala, co se bude dít. Hned následující den mi to došlo. Stala jsem se jeho hračkou. Další postavičkou v jeho hře na život a na smrt. A došlo mi to díky Scottovi, mému prvnímu kamarádovi. Díky němu, a později ještě díky Paulovi, jsem nepřišla o rozum a nezešílela. Tihle kluci mě drželi nad vodou. Oni dva a Igor, Rus, který mě dostal na starost. A proč? Protože jsem se do institutu dostala o rok později, než všichni ostatní. Trénovala jsem více než ostatní. Dřela jsem jako kůň. A hned po prvním tréninku jsem se dostala do rvačky. V koupelně, s klukem jménem Jake. Tehdy mi to nedocházelo. Nesnášela jsem ho. Neustále jsme spolu bojovali. Stali se z nás nepřátelé. Pak Jake odjel na několik měsíců na výcvik do Malajsie. Když se vrátil, byla jsem již ve druhém ročníku a naše soukromá válka dostala nové obrátky. Byla jsem zmlácená jedenácti staršími spolužáky, ale oklepala se z toho a začala plánovat sladkou pomstu. Ta musela ale počkat, jelikož jsem byla na týden vyhnána za zdi institutu, a to zcela neprávem. Byla jsem odvezena za zdi, do lesa, kam byl poslán jeden student, starší než já, stejně talentovaný, ale který už se nevrátil. Igor ho našel rozsekaného na malé kousíčky. Byl rozkouskován zaživa. Nikdo nevěděl, kdo ho tehdy zabil. Já to ale zjistila.

Dimitri, Igorův starší bratr, který měl být mrtvý, se toulal lesem kolem školy a čekal na svou příležitost. Začala hra na kočku a myš. Měla jsem být myší, ale stala se ze mě kočka. Zabila jsem ho. Má první oběť. Igor se poté na měsíce vypařil. Musel jít informovat svou rodinu do Ruska. Já měla čas vymyslet svou pomstu na Jakea.

Ta se mi ale nakonec trochu vymkla z rukou. Ano, poprali jsme se a já musela svého úhlavního soka dovést na ošetřovnu, ale přitom jsem zjistila něco, co mě zarazilo a změnilo můj názor na něj. Ten blonďatý kluk s podivným pohledem, mě celou dobu chránil. Od ředitele Hopkinse dostával příkazy, které ho nutily dělat mi ze života ve škole peklo. Při tom ode mě odvracel největší hrozbu, kterou byli naštvaní spolužáci z vyšších ročníků. Ochraňoval mě a záleželo mu na tom, abych se vypracovala na tu nejlepší. Nechápala jsem to, dokud neopustil. spolu s dalšími studenty posledního ročníku, institut, a já se nepodívala na jeho fotografie po příjezdu do školy a před jejím opuštěním.

Zjistila jsem, že šlo o Jakea, mého kamaráda z dětství. I když byl tehdy o sedm let starší než já, hrával si se mnou a zval mě na své narozeninové oslavy. Byli jsme přátelé, a on pak zmizel. Prostě se vypařil. Shledali jsme se až tady. Už jsem chápala, proč měl takové nutkání mě ochraňovat. Dělal to vždy. Když jsem byla malé dítě, které ještě ani nezačalo chodit do školky, a on se mnou sedával na chodníku před domem a hrával se mnou pexeso. Jake byl první člověk na světě, který mi ukázal, jak skvělé je přátelství. A já ho chtěla zabít. Jak hloupé. Teď, když jsem byla ve třetím ročníku, mě opustil, a já na všechno zůstala téměř sama. Měla jsem Scotta, Paula a Igora, ale můj tajemný ochránce zmizel. Přesto jsem doufala, že se nevidíme naposledy a že mu jednou budu moci říct, jak moc jsem mu za vše vděčná. I za ty rány, které jsem od něj schytala. Udělaly ze mě totiž silnější bytost.

Nedlouho poté, co Jake opustil institut, se mi málem zhroutil celý svět. Scott na jednom z tréninků málem umlátil našeho společného nejlepšího přítele. Paula. Neměla jsem ani tušení, co to do něj vjelo. Najednou začal na svého kamaráda surově útočit a nezastavilo ho ani to, že se Paul choulí na zemi a nechává do sebe bezmocně mlátit dřevěnou tyčí. Tehdy jsem zasáhla a ublížila Scottovi. Zase. Ten byl za svůj čin odsouzen na měsíc na samotce. To nejhorší, co se vám může stát. Paul skončil na ošetřovně s operovanou čelistí a v žalostném stavu.

Tehdy mi Igor oznámil, že budu s některými dalšími spolužáky vyslána na úplně první misi. Každý z mých spolužáků, který byl vybrán, odjel na místa ne tak vzdálená od školy. Já byla poslána do KLDR. Do úplně jiného světa. Do světa, kde vláda koná nepředstavitelné hrůzy na svých obyvatelích. Měla jsem tam jet vraždit. Smést z povrchu zemského šest životů. Sama. 

V KLDR jsem se naučila mnoho věcí. Především to, že není nic tak strašného, aby se to nemohlo zhoršit. Abych se dostala ke svým cílům, musela jsem překonat různé nástrahy. Byla jsem zmlácena, unesena a opět zmlácena, ocitla jsem se na psychiatrické klinice, podvedl mě starý muž, málem jsem se nechala chytit po zuby ozbrojenou stráží šíleného doktora, a téměř jsem zabila nevinného člověka.

Severní Korea mě změnila. Už jsem se neostýchala říct slovo vražda. Už jsem neměla takový problém s tím, že jsem se stala vrahem. Protože to byla pravda. Na svém záznamu už jsem měla minimálně deset lidí, kteří skončili na druhé straně mou rukou. Zprvu jsem cítila výčitky. Ty ale pomalu ustupovaly do pozadí. Neměla jsem čas, ani sílu  na to, se tím zaobírat. Nebyla jsem Fyn Bröstel, dívka, která ve škole byla chytrá, doma ji měli rádi, a mohla mít zářnou budoucnost jako lékařka, nebo podobně prospěšná osoba. Ne. Teď jsem byla Fyn, dívka číslo 666. Ďáblovo dítě. Monstrum. Vrah. Brala jsem životy a tváře mých obětí se mi vracely ve snech. Byla jsem vinna. Ve všech bodech obžaloby.

Vraždila jsem lidi.

--------------
Vše nejlepší do roku 2017 přejí Katrinity a Bris.